Vůně Indonésie

Bože..to je smrad, natáhlo se mi, až jsem se málem podělal. Hubou. 

Zakázal jsem si touhle uličkou jezdit snad už stokrát, ale když ona tak pěkně přibližuje snad všude kam se v Kutě potřebuju dostat. Jak je to možný..? Vždyť tahle ulice je snad jen 50 metrů a jednu zatáčku od světoznámé Jl. Legian - a ta je plná fajnových obchodů, barů a rozmazlených turistických nosů. Stačí takovej kousek popojet a začíná zdánlivě nekonečné peklo pro tvoje čichové buňky. Ne jedna, ale stovky téhle podobných uliček. Brodíme se na skůtrech různě rychle plynoucí řekou motorek, aut a  dalších dopravních prostředků, které ani nechci chápat. Nasávám odér kuřinců, ovařených slepičích pařátů a splašků. Člověk dýchá tak opatrně, že...skoro nedýchá a najednou je snad cítit náznak...vůně? Jídlo? Možná, každopádně na chvíli polevuje dýchací pozornost a pokouším se nasát plné plíce a ušetřit si to co nejdál, do konce téhle ulice. V půlce nádechu, ale přichází opět kopanec kuřincem a nátah... tak, po stoprvé - tady jedu naposled...

Dnes míříme na jih, na nejspodnější cíp Bali. U snídaně nás trklo, že je víkend, že teda dnes nemusíme do fabriky. Rychlej čekaut z hotelu za pět dvanáct (no dobře, 12:36, ale prošlo to) a vyrážíme. Rozhodli jsme se pro výlet do nejjižnějšího a významného chrámů na Bali, Uluwatu temple. Cesta je to docela krátká, asi 25km, ale i tak se zhruba v půlce zvládáme bez problému ztratit. Asi jsme se nechali unést závodní jízdou za jedním z místních, neohrožených hochů a směle klopíme zatáčky v závěsu za ním. Nakonec nás myslím setřásl, koukáme do gůglmap a potupně se vracíme pár kilometrů k hlavní cestě. Aspoň chvíli to ale byla opět projižďka indonéštější podobou Bali. Čím dále od Kuty se dostáváme, tím slabší je provoz a užíváme si parádní projižďku mezi poli a vesnicemi...a zase ty vůně.

Nemám úplně přesně nastudovaný indonéský výkladový slovník, ale nabývám dojmu, že to v něm někdo šeredně posral. A že u značky oznamující konec vesnice je v něm asi nápsaná vysvětlivka "skládka". Vesnice celkem ujdou, projiždíš, semtam projde do nosu slepičinec, ale postupně jsem se naučil už předem a od pohledu odhadnout, kde to bude krutý a je potřeba si připravit zásobu vzduchu do plic. To až koncem vesnice začíná to pravé odérporno. Po obou stranách silnice se v dlouhých alejích stromků váli hromady odpadků, které ve čtyřicetistupňovém vedru už nejaký pátek hnijí, plesniví a jinak různě spolupracují. Bořím oči k horizontu, abych si vzdálenost přepočítal na čas, jak dlouho budu muset přivřít plíce. 

Někde jsem slyšel, že když člověk dýchá dostatečně pomalu a s malým důrazem, jakkoli pachově zbarvený vzduch se nedostane do nervových zakončení a člověk tak krátkodobě ztrácí čich. Jo, tak to bych sakra potřeboval. Tady bych ale asi musel dýchat pomaleji, než úředník na dopravním vyřizuje žádosti. Vysvobozuje mě na chvíli až oheň  u cesty plný listí, kousků gumy nebo plastových lahví, u kterého sedí babička a pečlivě do něj dloube klackem. Jasně,..a já mám doma v Kryštofovi filtr pevných částic a další eko-kurvítka plnící normu EURO5 a splachovat budem už jen poloviční lejna polovičním množstvím vody dle nového EU nařízení :-)

Parkoviště u Uluwatu je téměř liduprázdné, první náznak toho, že tu něco smrdí. I když prozatím jen obrazně. Procházíme po dlážděném chodníků až na vyhlídkovou trasu, ze které jsou nádherně vidět útesy, širé moře a na protější skále i samotný chrám. Vedro je úmorné, ale pohled stojí za to. Skoro jsme přehledli i všudypřitomné opice jen pár desítek centimetrů od našich hlav. V tomhle vedru jen znuděně posedávají a polehávají v korunách stromů a sní o Aljašce. Nakonec se aspoň jedna vzmůže a pomalým skokem krade ještě pomalejšímu Ondrovi láveh z ruky. Smůla ty svině! Dopitá!

No, opici to ani moc nerozčílilo, takže hazet hovna po sobě vzájemně nebudem. Rozcházíme se v míru a odjíždíme na východní pobřeží tohohle cípu - do Nusa Dua. Dle internetových rádců jde o zbohatlický soubor 5-ti hvězdičkových resortů a my máme v plánu tady strávit dnešní zbytek dne a noc. No chyba lávky,  nejlevnější pokoj v rámci resortu stojí jak malá motorka. Přehlídka je to ale (aspoň v rámci Bali) jedinečná. Po projižďce security check bránou jsme v areálu, kde tráva je opravdu zelená, každý metr kropený vodou snad celý den, hotely nablýskané a každej securiťák či zahradník je dokonalej džentlmen. Zespod je vše ohraničené golfovým hřištěm, ze severu pak zátokou. Našli jsme asi jedinou veřejnou a přístupnou, přesto opuštěnou, nádhernou pláž. Voda je neskutečně teplá a průzračně modrá. Povalujem se v půlmetrové hloubce u břehu a nervozně řešíme co je špatně. A jak je to celý divný, že je to tak dobrý a přitom tam nikdo není a že je vlastně hrozně podezřelý, že se nic nesere celej boží den. Po obědě v přilehlém, prázdném (!) warungu s milou obsluhou (!!) kujeme náhradní plán. 

Než abychom utratili průměrnou měsíční mzdu místního zahradníka za jednu noc v hotelu, vyrážíme v podvečer do Ubudu, cca 30km severně vzdálené "Paříže Indonésie".

Byli jsme tam už minulý týden s holkama (z čehož ještě dlužím reportáž) a je to hodně příjemná změna proti Kutě. Sice chybí moře, ale to aspoň eliminuje výskyt surfařů z Aussie ;-)

Provoz je v podvečer na hlavním tahu z Denpasaru na sever dost hustý, ale to nezabrání Ketutovi, aby se na motorce zařadil vedle Ondry a zapředl s ním družnej rozhovor. No, tak přece to chci taky slyšet...tak si tak jedeme 3 vedle sebe, vykládáme, auta troubí, objíždí ze všech stran... Ketut se nechá následovat a ujišťuje nás, že má stejný směr. Následuje jizdá alá rallye sebevraha a místní závodník se trochu předvádí. Aspoň nám cesta příjemně ubíhá. Nakonec nás jako zkušený obchodník (jako každý tady, když vidí dvě pojízdné bílé peněženky na skútrech) svádí kousek z cesty, kde prý vyrábí zaručeně jedinou a tu nejpravější kávu Kopi Luwak. Jo, hovnovou kávu. Ale co, jeho sličná dcerka nám dělá prohlídku po plantáži, prostředí je příjemné a kafe a ochutnávka několika dalších místních nápojů taky..."jóó a támhle je krámek s našim zbožím, platit můžete kartou..". "Maybe tomorrow" je věta, kterou budete na Bali fakt potřebovat, takže pamatovat!

Teď nás čekají dva tři dny obchodníčky nerušené pohody v kulturním centru/pasti na turisty (každý průvodce na netu to nazývá jinak :-)) Každopádně je to místo, kde cheescake je čízkejk, káva je káva a taky tak voní, led je "van handryd % sejf" a jídlo je tu výborný...zasloužený relax po....zaslouženém odpočinku B-)

Co by kdyby?

Mamuška a Peťka včera odjeli a pevně věřím, že si cestování od Bangkoku až po dnešek užily na maximum - tímto je zdravíme do ČR :-) Povalování v Kutě už bylo za poslední dny neúnosné a my máme před sebou ještě skoro měsíc, můžeme dělat cokoli, jet kamkoli nebo nedělat nic. Pro mě je každá dovolená super, ale přecejen pro člověka, který se doma pořád něco snaží tvořit, vymýšlet a snad i dělat, je tohle už prostě moc.

Uháním na skůtru uličkami, abych stihl západ slunce na Kuta Beach, což je tady skoro rituální záležitost. Stovky nebo tisíce lidi sem každý den dorazí, čumí, modlí se, cvičí a možná přijde i kouzelník. Uličkami uháním jak mazák z lavice po posledním zvonění. Už vím, kde číhá zákěřný retardér, který umí pěkně vyhodit ze sedla. Vím kde je potřeba na chvíli zadržet dech a přidat plyn, aby se člověku nenatáhlo, kde naopak zpomalit a pokukovat.

Nechci být a připadat si jako klasickej turista, z Austrálie nejlíp, kterých je tu hromada a poznám je už skoro po čichu.  Co ale chci, je vidět hlouběji a pod pokličku, VNÍMAT. Na to jsem si asi na vnější pohled nevybral příliš okázalou lokalitu, ale ono to půjde, neboj. Můj režim se dneškem změnil z "turista v Indonésii" na "život na Bali" a nastal čas dát tomu řád. Vstávačka v 10 se zdá celkem skandální i mně, ale tady prostě dřív vstát nejde, ať jde člověk spát v kolik chce, v jakým stavu chce. Jestli je to tím vedrem nebo nicneděláním?  Snídaně u bazénu a kafe je taky fér, pak přichází čas na četbu - něco co miluju kam mi paměť sahá, něco na co jsem neměl čas strašně dlouho. Charlese Bukowskeho - Zápisky starého prasáka jsem dnes poctivě dorazil, smíšené pocity z tohohle kousku mi ale určitě ještě na pár dní vydrží. Každej chlap by se s tím chtěl sžít, být takovej, ale když přijde na lámání chleba...aneb jak řekl jeden český velikán (tělem, ne duchem) naší doby: nechci se vás dotknout, dámy a pánové, ale kdo z vás na to má?

Odpoledne kolem třetí, čtvrté ,když se po náročné četbě zchladím v bazénu, příchází čas na práci...áá novinka, chtělo by se říct :-) U nás je tou dobou 8-9 ráno, ideál. Beru si notebook, telefony a ostatní nesmysly, kterýma vládnu svýmu malýmu světu tam u nás a vyrážím do ulic najít tu svoji kancelář pro dnešní den. Kousek od hotelu se mi zalíbil jeden otevřenej, rohovej bar, výhled vskutku luxusní ;-), no dovnitř moc vidět nejde, free wifi, touhle hodinou skoro žádní Aussies...to přesně chci! Musím učinit přítrž pompézním kavárnám ve třetím patře s výhledem na oceán a západ slunce, obsluhou tak sladkou že mě bolí zuby a živou kapelou co hraje na přání.. Jo, na nasrání a pro fejsbuk je to skvělý, ale dnes potřebuju fakt něco udělat. Rozbalil jsem si tady svoje krámy, objednal si sedmičku Bintanga (zjistěte mi někdo, proč jsou tu piva 0,3 a 0,7 litru, nějak na to pořád nemám čas, dík) a začal. No stihl jsem nějaký platby, trochu komunikace s firemním zázemím v ČR, ale když mělo dojít na trochu té kreativity a posun nových věcí kupředu, ukázalo se, že jednu věc jsem opět nevychytal - po druhým nulasedmičkovým Bintangu na lačno, tydnu diety a v tomhle vedru se mi docela roztočila palice, sotva jsem viděl na monitor. Pochopím, že mi tady místo toaleťáku na každým záchodě stříkne do čokooka studenej trysk vody, ale tohle bylo pří míře, kterou pijem doma pro mě nepochopitelná věc. Tak tam tak sedím, chytám skoro kocovinu v 5 odpoledne a raději vyrážím o pár ulic dál nacpat do sebe Babi Kecap. Ještěže drink and drajv hýr no problem. Když mě nechytnou. No co, po třech týdnech nemám sračku, zácpu, krvavý voko, horečku nebo libovolnou kombinaci uvedeného, tak proč to trochu neoslavit, že.

Takže uháním na tu pláž, po jídle a vodě se mi udělalo docela dobře a střízlivím. Rozečítám tady v rozbředle romantickým světle zapadajícího oskara mýho oblíbence Rudolfa Havlíka a jeho Nikdo nechce čekat věčně. Ruda je spíš cestovatel, pracovatel, floutek a sběratel nevšedních zážitků, až potom spisovatel. O to líp se to čte, všechny ty zážitky z Číny, Indie, Srí Lanky nejen o cestování, ale i o výrobě a fabrikách...Bude to znít jako rouhání z pláže na Bali, ale je to přesně ten typ čtení, který tě přenese někam daleko a zasníš se jaký by to bylo kdyby..

Na jeho blog jsem přišel, když byl Ruda hostem v šou Mr.GS a vyprávěl, jaký pocity se v člověku mísí, když si půjčí jeden a půl mega, zadá do Číny výrobu snowboardových bund a dorazí mu celá kolekce s o 10cm kratším levým rukávem. Ruda se v telce musel dost mírnit, ale i tak jsem mezi řádky pochopil, že ten pocit je o trochu horší než srát ostnatej drát. A řešení? Půjčíš si to ještě jednou a odjedeš do Číny ohlídat to sám..a takhle začalo jeho poznávání světa nevšedním způsobem. Jestli to bylo přesně takhle? Nevím. Ale mé šestnácti- nebo osmnáctileté mysli to tenkrát takhle stačilo a stačí mi to takhle i dnes. Co by bylo kdyby... Hltal jsem každej článek a představoval si, že jednou tu Asii, Indonésii či kerého šlaka musím vidět. Vidět jinak než na čtrnáctidenním all inclusive s průvodcem. Že musím co nejdřív vidět ze světa víc, než potuněnýho kadeta 1.4 před barákem nebo co to tenkrát kolem mě frčelo...dřív než mě to semele a rezignuju bez chuti vidět něco extra.

A tak jsem tu, o pár vlastních kolekcí s kratším rukávem zkušenější, než abych byl příliš naivní. A snad pořád mladej na to, než abych byl sentimentální a cítím, že tady zažívám a poznávám něco, co mě hodněkrát denně udiví, zarazí nebo nasere, ale hlavně už nikdy nepustí.

Co by bylo, kdybych tu TV tenkrát nepustil...? :-)

Vzhůru na sever...

...aneb konec zevlení a odpočinku :-)
Od posledního příspěvku uplynulo hodně vody a projeli jsme poměrně velkou část ostrova.  Po naší zastávce a jedné noci v luxusním resortu někde na východním pobřeží Bali přišel čas vrátit se nohama na zem a pokračovat dál na sever.

Hned dopoledne jsme stihli navštívít tradiční Balijskou vesnici s (dle jejich slov) několika sty původními obyvateli a tradičními zvyky. No, když pojedete kolem, tak se tu stavte, u vstupu zaplaťte povinnědobrovolný příspěvek, zapiště se do knihy a vesnici si projděte. Z vyprávění průvodce lze pochytit i hodně zajímavých zvyků původních obyvatel - např. to, že v jejich kalendáři je 15.červen 1935, kdo co ve vesnici dělá, kdo s kým to může dělat a za jakých podmínek. Taky kdo s kým se mohou brát a proč a jak se chlapi mlátěj do krve s kaktusama připevněnýma na předloktí. Tyhle fakta je fajn si vyslechnout, ale pravou atmosféru balijské vesnice s vřelými lidmi z Bali najdete kdekoli jinde v kopcích, mimo dopad turistického ruchu. Tam vás narozdíl od "tradiční bali-vesnice" nezatáhnou do svýho přibytku a nezkouší vám narvat předražené věci domácí výroby. To si v dalších dnech ověřujeme na vlastní kůži a určitě to o současné i minulé podobě ostrova vypovídá něco víc.

Bali narozdíl od cestovatelských zastávek předtím táhnu hodně zpaměti, takže se dnes ještě stíháme vykoupat, vyslunit a najíst na jedné zašité, špatně přístupné a supertajné pláži a posunout se večer do Mekky potapěčů na severovýchodním pobřeží Bali, do Tulambenu. Kousek od pobřeží tady leží potopená válečná loď US Army Liberty a přestože je to určitě větší zážitek pro freedivery, rozhodně stojí za to těch pár desítek metrů od břehu uplavat i kvůli šnorchlingu...Podívat se na ten kolos, na spadené válečné letadýlko, které je  už dost ohlodáno zubem času a a stovky a stovky všlijakých, barevných velkých i malých ryb, které v klídku plavou na dosah...Je to jak na fotkách z katalogu..jak někde z Bali nebo tak ;-)

Ubytko na severu je všeobecně o něco málo dražší než v Kutě, ale daří se nám ubytovat v jedné dírce za přijatelnou cenu. No přežít se to dá, ale s luxusem resortu z včerejší noci to raději ani nezkoušíme srovnávat :-) Ráno vyrážíme na mototrip do kopců a proplítáme se vesničkami, čimdál výš a dál od potápěčských resortů. Výhledy jsou panoramatické, i když krajina je neskutěčně vyprahlá a všude kde pamatuju řeky a potoky přetékající místy přes silnici, všude sucho a prázdno. Je před obdobím děšťů a co jsem slyšel, to minulé se jim taky moc nevydařilo. Jedna zastávka na cestě ale dnes ční nad všechny, a to když se  zastavujeme v česko-balijské ZOO, kde si na nás Čech, zakladatel, majitel a na pohled trochu Robinson udělá chvíli a můžeme vidět některé druhy zvířat, které již byly považovány za vyhynulé nebo které nikdy dřív nebyly odchovány v zajetí. Je fajn vidět, že  náš krajan tu dělá kus dobré a záslužné práce, což v místních podmínkách je asi dost těžké :-) Stránky nadace: http://www.mimpiindonesia.org/projekty.php

Dokončujeme okruh na motorce a po návratu do Tulambenu náhodou na ulici potkávám dalšího Čecha, který tu sice tolik záslužné práce nedělá, ale zato si tady zařídil život jako v ráji a spokojenost z něj jen čiší na všechny strany :-) Mrkli jsme do jeho nového resortu, přijali vřelé přivítání a pohoštění od jeho místní manželky a navečer byl čas posunout se dál po pobřeží.

U nás jsme zvyklí, že v podstatě v každé řiťce se najde nějaký slušný penzionek, kde se dá složit hlava, tady je to ale trochu jinak. Kde není nějaká turistická atrakce nebo centrum, tam se ani nenajíte, protože místní z vesniček kolem pobřeží v hospodách nejí a v hotelech nespí a nikdo jiný tady taky nemá moc důvod zastavit. Nic tu prostě není :-) Takže jsme nucení přespat v prvním větším městě na severu, s neplánovanou večerní zajížďkou cca 20km (což bude v ranním provozu asi hodina :)). Má to ale svá pozitiva, a to že se nechávám ukecat ostatníma, kteří se nechali ukecat místníma a ráno v 6 (!!) se jede na delfíny. Bohužel po třech hodinách upocenýho komárových spánku nejsem v úplné náladě na poslech dvou hodin klepání naftového motoru metr za hlavou a houpání se na vlnách. Těší mě tedy snad jen to, že po předchozím ujištění ukecáváču na břehu jsem si vydobil příslib "doplhins for sure, no see no pay!". Můj výhled na ušetřených pár desítek Kč za osobu a vyslovení pečlivě načasované a připravené věty "Ja vám to říkal!" hatí, když po hodince a něco jeden z džukungářů konečně najde tu vyčůranou polorybu a svolává ostatní :-)) No ok, nakonec to nebylo špatný, delfínů se vyrojili desítky a ochotně jak modelky pózovali a pluli dlouho dlouho spolu se všemi loďkami. Nálada se s přibývající ranní hodinou a blížící se snídaní (na hotelu, ne delfíni) zvedá a máme zážitek opravdu netradični :-) Nakonec si i kdosi všiml (dřív než já), že mám narozky a až do oběda jsem se podělal ani né 3krát (jo, to se táhne už z Kuty). Takže to vypadá na další super den! B-)

Bali all inclusive

Poslední den v Jakartě jsme opravdu chtěli vymyslet ještě něco zajímavého,  vždyť let byl až v 6 večer. Ale po zážitku předchozího dne a s brutální únavou, která padla na všechny - to se prostě nedalo. Vyčekovali jsme se a po dost koprovatém* procházení uličkami kolem hotelu jsme vzali taxíka do nákupáku na kafe, buchtičky a nákupy - po vzoru amerických turistů :-)) Už příjezd do shopping centra nás docela probral, protože po minutce dvou po vystoupení z dročky Ondra zjišťuje, že nemá svůj nerozbitný, voděodolným pouzdrem a další černou magií chráněný bílý ajfon. Následný sprint ke káždému modrému taxíku v okolí nám ten tlak trochu zvýšil, ale náš taxikář mezitím objel obchoďák a vrátil telefon děvčatům. No, výpadá to na happyend, buchtička nikomu nezaskočila a kafe chutnalo evropsky, takže včetně letu na Bali byl dnešek docela odpočinkový až bezzážitkový. Což je v Indonésii někdy docela potřeba - aby se aspoň den nic neposralo :-)

Ten rozdíl mezi Bangkokem, kde na každém rohu a každé zastávce MHD jsou zaměstnanci, jejichž job je ukazovat směr turistům - jakože máte jít TADY NA TY SCHODY, které jsou 3 metry od vás, a letištěm na Bali (a už i domestic terminálem v Jakartě) - to je opravdu propastný rozdíl. Značení nehledejte víceméně žádné nebo pořádně zmatené. Šlo se trochu po paměti, trochu na náhodu a nakonec rezignujeme a bereme letištní taxi. Let byl už tak zpožďenej a v 10 večer jsme chtěli už pařit v Kutě a ne  teprv hledat bydlení. Ubytko proběhlo hladce a jsem rád, že ostatní účastníci zájezdu jsou dost nadšení. Vyrážíme obhlídnout okolí a projít uličky. Beztak se člověk moc nenachodí, když na 3 metrech čtverečních (bez nadsázky) sežene kurvu, marry jane, houbičky (jsou zde legální narozdíl od trávy) šuldovou kurvu a nějáký ten alkohol. Jo, tohle je proslulá Legian street, kterou neopomene zmínit snad žádný turistický průvodce do kapsy :-)

Ráno půjčujeme motorky, aby byl komfort maximální a obrážíme okolí, hodně jíme, taky se hodně válíme u bazénu, pak taky docela jíme a mezitím popíjíme a jíme... Tomu se asi nevyhne žádný nově příchozí na Bali, zvlášť když téhle pohodičce předcházel městský ruch Bangkoku a návštěva smetiště Indonésie, Jakarta.

Další den už konečně vstáváme před 10. a vyrážíme (po jídle!) na první motovýlet na západní pobřeží od Kuty. Necelou hodinu jízdy (což u nás znamená cca 70-80km, tady spíš 25) vzdálený chrám Tanah Lot určitě stojí za návštěvu a je jedno v jakou hodinu - vždy tu bude turistická hlava na hlavě. Asi hodinku blbneme s focením a vyrážíme do nedaleké vesnice, kde se před nějakým tím měsícem zapomněl náš spolukrajan. Zjišťujeme, že vlny jsou super, že krom surfu ještě chodí ráno běhat a to je vlastně vše. Tváříme se, že mu to děsně přejeme a vůbec mu to nezávidíme - tímto pozdravy Šťepovi a jeho mamince:-))

Po návratu do Kuty si lehám k bazénu se zimnicí a křečema k párhodinovému spánku, Onďour s Peťkou se vydávájí na motorce na pláž nafotit západ slunce a vykoupat se a za hoďku se vracejí bez motorky a bez ajfonu číslo 2. Bilance je teda docela neuspokojivá, 2:0 pro Bali. Aspoň už víme, že nové klíče od motorky se dají vyrobit na místě a cca během 5ti minut a příjde vás to na 3 kila na naše :-)) V Kutě jsme zatuhli klasicky o neco déle, než bylo v plánu, takže další den se shodujeme, že je na čase v podvečer pokročit a vydat se na sever na skutr trip. Ostatní tráví den před odjezdem jídlem a bazénem, ja ho trávím trávením a křečema. Teplota posrážená pilulema a jedem. Ještě zastávka na neskutečné žranici na hodně stylovém místě. Ostatním u stolů zpívá a hraje živá kapela, já aspoň vyplňuji čas při čekání na jídlo hekáním v křečích - no co, zpěv mi nikdy nešel...Po humrovi, olihních, sepiích, rybce s rýži a bramborem atd. (ajo, ja měl tři lžičky rýže a kolu) vyrážíme na severovýchod po pobřeží. Po cca hodince a půl cesty, jež byla překvapivě hladká, se rozhodujeme se dnes trochu rozmazlit a berem si to nejluxusnější ubytování, které za tenhle trip asi najdeme. Zítra nás čeká náročný den, takže ostatní 25 bazénů, ja 12 záchodů a spát. Sorry, za fekálně laděný příspěvek, ale už mě to dost SERE :-)

*KOPR - Kurevský Odpor k PRáci ;-)
** Ten, kdo by měl o návštěvu Bali zájem a chce zažít i něco trochu individuálnějšího něž popíjet v Kutě, umím vám doporučit osobu (Šumperk), která se na Bali (a celkově v Indonésii) vyzná, ví přesně která páčka a za kolik, naplánuje vám pobyt na míru a rozhodně vás to výjde míň, než když se sem vydáte poprvé na vlastní pěst :-)

„Helou mistér!"

Sotva letadlo doskákalo po runwayi a vylezli jsme z letištní haly, praštil nás do xichtu (kromě neskutečného dusnovedra a málem i několika odmítnutých drožkařů) ten šrumec, který umí nabídnout asi jen Indonésie. Pořádné letenky nejsou, takže odlet z Jakarty odsouváme až na pozítří a já jsem vlastně docela rád - už v letadle mi došlo, že tohle musím vidět znovu, víc a líp...

Když po Asii cestujete ve čtyřech, bus po finanční stránce v podstatě ztrácí smysl, pokud se nejedná o nějakou polorozpadlou raritu, kterou jakože jó chcete okusit. Bereme tedy taxi (v Jakartě jedině modrý, ale v Bangkoku zas zásadně růžový ;) ) a uháníme směrem k centru Jakarty. Už při vjezdu na motorway (asi obdoba rychlostní silnice) nestačíme žasnout a rozpomínam se, proč jsem se vlastně chtěl vrátit. Na silnici jsou nakreslené 2-3 pruhy, což každý řidič bere jako jasné znamení, že se jezdí ve 4-5ti proudech podle možnosti (čti: jestli jsou ty ostatní auta vedle autobus nebo ne). Často někdo z nás zasyčí nebo si oddychne, když vidí, jak těsně míjíme některá ostatní vozidla, přitom řidič nehne ani brvou - asi proto, že na hejbání brvou kolem nás fakt není misto. No, do centra jedeme necelou hodinu, cca 40km a míříme do jedné z baťůžkářských oblastí. S těžkým srdcem se loučíme s 280ti korunama za tágo a Jakarto, tady nás máš! 

V hotelu je nesnesitelné vedro a je ještě brzo, takže vyrážíme ven a procházíme zapadlýma uličkama skoroslamů, pak stačí projit krátkou spojovačkou a ocitneme se pod moderními výškovými budovami plnými obchodních center, mekáče, pizza hutu a podobně. Kontrast, který nabízí Jakarta je zkrátka ohromující.  Měníme prachy, stáváme se milionáři a pomalu se rozkoukáváme...

Sedáme do živého a i na asijské (natož české) poměry hodně punkového warungu (další den zjišťujeme, že přes den tu není pouliční restaurace, ale parkoviště J) a dáváme si zatím nejlepší jídlo za dobu naší cesty – smažená a výborně ochucená rýže smíchaná se zeleninou, kuřecím a pár dalšími věcmi. U nás by se tomu říkalo rizoto, ale rozdíl mezi tímto a tomu, čemu se u nás říká rizoto, je asi jako mezi tříkolkou a vodopádem.

Pak ještě pár pivek v baru, procházka po okolí a chystáme se spát – opravdu jen chystáme, protože jak následně zjišťujeme, v pokoji máme obrovské množství agresivních a útočných (no? Čeho? Jste napnutí? J) komárů! Tihle ale štípou tak, že se nám tvoří perfektní asi 5ti centimetrová kola a to naprosto všude. V kombinaci se 40ti stupni v pokoji a hodinovými modlitbami, které zní ve 4 ráno celým městem (to je však samo o sobě silný zážitek) máme o probdělou noc postaráno. Usínáme asi kolem 5.-6. ráno a v 9 budíček, čeká nás náročný den. 

Jak jsem už zmínil, Jakarta v sobě mísí neuvěřitelné kontrasty, které se někdy téměř prolínají. Málokde uvidíte slumy (teď mám na mysli ty opravdové) tak blízko apartním kavarnám a výškovým budovám. Tolik luxusu tak blízko chudobě…Vždyť i při stání v zácpě v taxi se mezi nahuštěnými auty motají snad 5ti-letá děcka, ťukají na okna a žebrají o peníze. Jinde se pouliční prodavači při každé červené na semaforu vrhnou mezi auta a snaží se Vám prodat nesmysl, který nepotřebujete.

Za jeden den poznáváme Jakartu z obou stran a po návštěvě slumů a starého přístavu jsme mrkli i do hypermoderního obchoďáku o rozloze pár fotbalových stadionů a čtyřech patrech. Taky jsme se perfektně najedli, nakoupili si, ale o tom už dnes víc psát ani nechci. 

Největší dojem zkrátka stále zanechávají ty radostné a přátelské tváře bezprostředních děcek, které žijí pod hranicí naprosté chudoby. Stále mi v uších zní jejich „helou mistér“, „fotou“ a „hau ar ju“ jakožto jediné anglické věty, které se kdy naučili a naučí. Místní obyvatelé ještě stále vzhlíží k bílým opicím jako k něčemu víc. Často uhnou pohledem nebo se tváří, jako by tam nebyli. Ale stačí je oslovit, pozdravit a okamžitě pookřejí a vykouzlí ten bezelstný usměv, který se dá ihned odlišit od slizkých úsměvů pouličních prodavačů, „helou mistér“! Tihle lidi nám tu nic neprodávají, nic moc kromě toho úsměvu vlastně totiž ani nemají…

Zítra ještě půl dne v Jakartě a šlapeme na zmizík J

Bangkok pěškobus tour

První noc byla po náročné cestě hodně tuhá a sbíječky ani vlak na tom nemohly nic změnit. Navzdory předpovědi jsme vstali do krásného počasí a Bangkok konečně ukázal trochu přívětivější úsměv - to nám přichází vhod, protože máme v plánu dopravit se opět do východní části Bangkoku, China Townu a prochodit co půjde pěšky. Prodloužit hotelový pokoj za baťůžkářskou cenu z předchozího dne se nám nepodařilo, takze čekat a zkušeně a už bez trapné turistické mapy v ruce vyrážíme ze stanice Ramkhamhaeng do Phaya Thai. Přesedáme na městský bus, který jak se dozvídáme jezdí "docela často, ale ne uplně pravidelně a zastavuje asi tady-když máváš". Za 12thb na hlavu až k 92 let starému nádráží Hua Lamphong.

Pešky pokračujeme k chrámu XXXX, kde sedí Golden Budha, 700 kilová socha ze zlata. Je to povinná turistická atrakce v Bangkoku, takže to, že jsme jen chodicí peněženky na nás dýchá doslova na každém rohu. Vstup je navíc pouze v dlouhých kalhotách a se zahalenými rameny, což je v 35ti stupních a dokonalém dusnu parádní kratochvíle. Motlitbu a následné odhození finančního obnosu do kasičky vynecháváme a pokračujeme k Old China Town gate, původní brána do činské čtvti. Pečlivě nasloucháme radám místního číňana, abychom do čtvrti raději ani nevstupovali, natož tam trávili noc a radši si hned vzali tuktuka (samozřejmě v jeho režii a nejlepší možnou cenu) směrem zpět do centra Bangkoku a domluvili si tam hotel. Díky, no my už půjdeme...

Odbočujeme směrem k řece Chao Phraya a zahýbame do uličky, která nemá název a z ní do uličky která nemá název ani světlo a čerstvý vzduch. Tady, přesně tohle je to místo, kde se konečně dobře najíme :-) Pečené kuřecí stehno s RÝŽOU (tímto zdravím Láďu H. :-)) za 35Thb a pochybně zabalená voda, sezení na plastových štokrlatech a pod nohama vychrtlá a nepříjemně přítulná kočka bez ocasu - jo, Bangkok, konečně!

 

Perfektně najezeni se vracíme na Yaowarat Road a pokračujeme podél řeky. Zde začíná jedno  z nejrušnějších a nejšílenějších tržišť v Bangkoku, takže je čas vstoupit do světa, kde si na metru čtverečním můžete koupit knížku, štíra na špejli, nakrájené ovoce v sáčku, botu nebo kuřecí. Proudy lidí v uzoučké uličce tečou pomalu, ale plynule - včetně projiždějícíh motorek. Ochutnáváme nakrájené ovoce, párečky na špejli (10Thb), zahazujeme zbytek párečků na špejli a hledáme tuktuka. Náš další cíl je chrám Wat Arun, který je až za řekou. Výstup na vrchol chrámu je pro silné nohy a žaludky, ale rozhodně stojí za to. Z vrchu je vidět přes řeku nádherné panorama centra Bangkoku. Doost začíná chcát, takže taxi a zpět do centra.

 

Předpověď počasí na další dny na většině míst v Thajsku, které jsme chtěli navštívít, se značne komplikuje a zároveň letenky z Thajska kamkoli na další dny mizí jako na běžícím páse. Odpoledne tedy sedáme do kavárny a bohužel další hodiny trávíme zkoušením mnoha a mnoha kombinací letů a leteckých společnosti, abychom se dostali do Singapuru, Jakarty nebo přímo na Bali za aspoň trochu normální cenu. No, cena je tak na hraně, ale máme let na zítra do Jakarty. Na Phetchaburi Road (rušná ulice směrem na Phaya Thai) a zjišťujeme, že přes prvotní dojem to byla perfektní volba - ulice je doslova olemovaná stovkami pouličních krámků s jídlem. Ubytováváme se tedy na hotelu Airport Citylink guesthouse, což je úzká nudle, zato hodně vysoká. To, že máme pokoj v prvním patře, záchod a koupelnu ve druhém patře a druhý pokoj ve 4. patře nás tedy (ne)překvapuje. Co patro, to pokoj - uprostřed hajzl, aby to všichni měli stejně daleko - got it? :)

Po bouřce vyrážíme na zmíněnou Phetchaburi Rd. a cestou ochutnáváme vše, co lahodí našemu oku. Většinu věcí lze ochutnat v malém množství, takže doporučuji nemít velké oči a vyzkoušet méně, ale od všeho. Pouliční gastroporno jak má být. Názvy v thajštině, ceny lidovkové a chutě perfektní. Tak poznáte, že jste na správném místě. Nakonec v pořádné bouřce ještě zvládáme polívkojídlo, které nám anglicky nikdo nezvládá popsat, ale má v sobě vše :-)

 Na pokoji vládne spokojená nálada, dojídáme a dopíjíme se chuťovkami z všudypřítomného 7eleven a uleháme brzy - ráno nás čeká cesta na letiště.
Vše klape, takže teď sedíme v málé mrše letadle a s doporučením "kvůli počasí nevstávejte ze svých sedadel a nechte si zapnuté pásy" míříme do Jakarty. Jestli ještě dnes odletíme na Bali nebo zůstaneme pár dní v tomhle smetišti Indonésie, to bude otázka letenek, náhody a nálady :-)

PS: na videa jsem zatim nemel zarizeni, ale uz se na tom maka a bude lip :))

Bangkok s otevřenou náručí

Na let s ruskym Aeroflotem si radsi ani nebudu stezovat - na to jsem si to cestovani az moc vysnil. Takze jen reknu, ze po 17ti hodinach cestovani (jehoz nejprijemnejsi cast byla ranni Regiojet  Zabreh - Praha :-)) jsme pristali v Bangkoku. Pracovni a oslavne povinnosti pred odletem nam bohuzel nikomu nedovolily si nasprtat vsechny mozne materialy o tomto silenem meste, takze se do mesta (hanba nam) dostavame jako naprosto neznali.

Na letisti kupujeme datove SIMky pro nase chytre pléšky za supervyhodnou "best-price-only-for-ju-ma-frend" (299Thb za 1GB dat), menime par dolaru za letistni zidackej kurz a v pohode se vlakem CityLink (cca 40Thb) dostavame do stanice Makkasan. Behem jizdy jsme dali dohromady poznatky o meste, mistech, ktera musime videt a s nezbytnou vyfasovanou mapou v ruce jsme zacali planovat nasledujici dny. Hořké to bylo zjisteni, ze venku je neprostupny slejvak a predpoved na nasledujici dny pro Bangkok a cele pobrezi Thajska se nese v podobnem duchu. Nasledna podivana na zatopenou krizovatku nam to trochu vynahradila a pripomnela nam, ze jsme v Asii a je potreba si zvykat :-)

Kupodivu diky vychytane mestske doprave v Bangkoku se dostavame suchou nohou o nekolik km dale do obriho nakupniho strediska Siam Paragon, kde je jeden z vyhlasenych Food Courtu v Bangkoku. Zkratka tu sezenete na jidlo v podstate cokoli v okruhu nekolika desitek metru, neni se potreba bat o vnitrnosti (na taliri ani v tele), ale najite se za cca 2-3x vice penez nez na ulici. Na poulici gastroporno vsak dojde pozdeji, takze bereme za vdek trochou toho a onoho (fakt nevim nazvy a nase prvni volba jidla nedopadla vubec stastne :-) a kvuli rostouci unave po ceste se poustime do hledani bydleni. Booking doporucuje mimojine hotel Nasa Vegas. Ten je hned u stanice CityLinku Ramkhamhaeng a patri k pomerne drahym hotelum - nam se vsak dari bookovat za 250Thb (140Kc) na noc na osobu (standardni cena cca 750-1000 kachli za noc) a dostava se nam na mistni pomery az nadmerneho luxusu, coz bohuzel tezce podryva moje pripravne reci k ostatnim ucastnikum zajezdu o krysich dirach, ve kterych budeme v Asii bydlet :-) Cesta byla narocna, takze odpoledni spanek prijde vhod a kdyz se probereme jeste navecer, vyrazime do ulic....

...coz se stalo a po odmitavem postoji k pohodlnemu, ale nudnemu taxi ("to neni ten jakoze hardkor vole rozumis") se chystame do China Town - stareho mesta ve vychodni casti. Vyrazime SkyTrainem v podstate od hotelu do stanice Phaya Thai. Jedna se o prestupni stanici temer vseho na vsechno a my se jako spravni turisti vydavame Tuktukem az k vyhlasene Khao San Road v China Townu. Do smlouvani se teprve musim dostat, takze cena tuktuku srazena z 300Thb (haha) na 120Thb me uspokojuje, prestoze vim, ze by mela byt spis jeste polovicni. Holt kdyz se na tu castku skladame 4, cloveka to tak nepali..
Na Khao San Road najdete perfektni chaos, ktery nejakym zazrakem funguje a nabidne nocni zivot, hromady jidla, piti, lidi, zabavy, hluku, nabidek sex-show s pingpongovym mickem a dalsi vymozenosti. Ty holky, ktere frndou hraji na trumpetu a o kterych se na kazdym blogu pise jsme ale bohuzel nepotkali :-))

"Nekontrolujeme obcanky" v nazvu baru :)

Pad Thai s kurecim a vajcem ze streetfoodu.

Po skvelem jidle a par drincich se vracime na hotel na porci poradneho odpocinku a zjistujeme, ze ti kluci se sbijeckou PRIMO pred okny hotelu pracuji na 3 smeny. Jedine stesti, ze kazdych 45 minut je aspon na chvili prehlusi projizdejici vlak... Welcome to Bangkok B-)

Originalni nazev mesta je: Krung Thep Maha Nakhon Amorn Rattanakosindra Mahindrayutthaya Mahadilokpop Noparattana Radchhani Burirom Udom Rachnivet Mahastan Amorn Pimarn Avatarn Satit Sakututtiya Vishnukarm Prasit.  (Vzkaz pro Jiriho C.: jestli se ten nazev do meho navratu naucis, mas u me dokoncerocni prisun piva zdarma :-))

PS: jestli chcete, abych psal mene obsahle, klidne mi v komentarich poslete jednoho bludišťáka...fakt je ten, že chci zápisky použít pro případnou příští cestu, kdyby vedla Bangkokem. Paměť na názvy, ceny nebo místa mi moc neslouží.. :-)