Vůně Indonésie

Bože..to je smrad, natáhlo se mi, až jsem se málem podělal. Hubou. 

Zakázal jsem si touhle uličkou jezdit snad už stokrát, ale když ona tak pěkně přibližuje snad všude kam se v Kutě potřebuju dostat. Jak je to možný..? Vždyť tahle ulice je snad jen 50 metrů a jednu zatáčku od světoznámé Jl. Legian - a ta je plná fajnových obchodů, barů a rozmazlených turistických nosů. Stačí takovej kousek popojet a začíná zdánlivě nekonečné peklo pro tvoje čichové buňky. Ne jedna, ale stovky téhle podobných uliček. Brodíme se na skůtrech různě rychle plynoucí řekou motorek, aut a  dalších dopravních prostředků, které ani nechci chápat. Nasávám odér kuřinců, ovařených slepičích pařátů a splašků. Člověk dýchá tak opatrně, že...skoro nedýchá a najednou je snad cítit náznak...vůně? Jídlo? Možná, každopádně na chvíli polevuje dýchací pozornost a pokouším se nasát plné plíce a ušetřit si to co nejdál, do konce téhle ulice. V půlce nádechu, ale přichází opět kopanec kuřincem a nátah... tak, po stoprvé - tady jedu naposled...

Dnes míříme na jih, na nejspodnější cíp Bali. U snídaně nás trklo, že je víkend, že teda dnes nemusíme do fabriky. Rychlej čekaut z hotelu za pět dvanáct (no dobře, 12:36, ale prošlo to) a vyrážíme. Rozhodli jsme se pro výlet do nejjižnějšího a významného chrámů na Bali, Uluwatu temple. Cesta je to docela krátká, asi 25km, ale i tak se zhruba v půlce zvládáme bez problému ztratit. Asi jsme se nechali unést závodní jízdou za jedním z místních, neohrožených hochů a směle klopíme zatáčky v závěsu za ním. Nakonec nás myslím setřásl, koukáme do gůglmap a potupně se vracíme pár kilometrů k hlavní cestě. Aspoň chvíli to ale byla opět projižďka indonéštější podobou Bali. Čím dále od Kuty se dostáváme, tím slabší je provoz a užíváme si parádní projižďku mezi poli a vesnicemi...a zase ty vůně.

Nemám úplně přesně nastudovaný indonéský výkladový slovník, ale nabývám dojmu, že to v něm někdo šeredně posral. A že u značky oznamující konec vesnice je v něm asi nápsaná vysvětlivka "skládka". Vesnice celkem ujdou, projiždíš, semtam projde do nosu slepičinec, ale postupně jsem se naučil už předem a od pohledu odhadnout, kde to bude krutý a je potřeba si připravit zásobu vzduchu do plic. To až koncem vesnice začíná to pravé odérporno. Po obou stranách silnice se v dlouhých alejích stromků váli hromady odpadků, které ve čtyřicetistupňovém vedru už nejaký pátek hnijí, plesniví a jinak různě spolupracují. Bořím oči k horizontu, abych si vzdálenost přepočítal na čas, jak dlouho budu muset přivřít plíce. 

Někde jsem slyšel, že když člověk dýchá dostatečně pomalu a s malým důrazem, jakkoli pachově zbarvený vzduch se nedostane do nervových zakončení a člověk tak krátkodobě ztrácí čich. Jo, tak to bych sakra potřeboval. Tady bych ale asi musel dýchat pomaleji, než úředník na dopravním vyřizuje žádosti. Vysvobozuje mě na chvíli až oheň  u cesty plný listí, kousků gumy nebo plastových lahví, u kterého sedí babička a pečlivě do něj dloube klackem. Jasně,..a já mám doma v Kryštofovi filtr pevných částic a další eko-kurvítka plnící normu EURO5 a splachovat budem už jen poloviční lejna polovičním množstvím vody dle nového EU nařízení :-)

Parkoviště u Uluwatu je téměř liduprázdné, první náznak toho, že tu něco smrdí. I když prozatím jen obrazně. Procházíme po dlážděném chodníků až na vyhlídkovou trasu, ze které jsou nádherně vidět útesy, širé moře a na protější skále i samotný chrám. Vedro je úmorné, ale pohled stojí za to. Skoro jsme přehledli i všudypřitomné opice jen pár desítek centimetrů od našich hlav. V tomhle vedru jen znuděně posedávají a polehávají v korunách stromů a sní o Aljašce. Nakonec se aspoň jedna vzmůže a pomalým skokem krade ještě pomalejšímu Ondrovi láveh z ruky. Smůla ty svině! Dopitá!

No, opici to ani moc nerozčílilo, takže hazet hovna po sobě vzájemně nebudem. Rozcházíme se v míru a odjíždíme na východní pobřeží tohohle cípu - do Nusa Dua. Dle internetových rádců jde o zbohatlický soubor 5-ti hvězdičkových resortů a my máme v plánu tady strávit dnešní zbytek dne a noc. No chyba lávky,  nejlevnější pokoj v rámci resortu stojí jak malá motorka. Přehlídka je to ale (aspoň v rámci Bali) jedinečná. Po projižďce security check bránou jsme v areálu, kde tráva je opravdu zelená, každý metr kropený vodou snad celý den, hotely nablýskané a každej securiťák či zahradník je dokonalej džentlmen. Zespod je vše ohraničené golfovým hřištěm, ze severu pak zátokou. Našli jsme asi jedinou veřejnou a přístupnou, přesto opuštěnou, nádhernou pláž. Voda je neskutečně teplá a průzračně modrá. Povalujem se v půlmetrové hloubce u břehu a nervozně řešíme co je špatně. A jak je to celý divný, že je to tak dobrý a přitom tam nikdo není a že je vlastně hrozně podezřelý, že se nic nesere celej boží den. Po obědě v přilehlém, prázdném (!) warungu s milou obsluhou (!!) kujeme náhradní plán. 

Než abychom utratili průměrnou měsíční mzdu místního zahradníka za jednu noc v hotelu, vyrážíme v podvečer do Ubudu, cca 30km severně vzdálené "Paříže Indonésie".

Byli jsme tam už minulý týden s holkama (z čehož ještě dlužím reportáž) a je to hodně příjemná změna proti Kutě. Sice chybí moře, ale to aspoň eliminuje výskyt surfařů z Aussie ;-)

Provoz je v podvečer na hlavním tahu z Denpasaru na sever dost hustý, ale to nezabrání Ketutovi, aby se na motorce zařadil vedle Ondry a zapředl s ním družnej rozhovor. No, tak přece to chci taky slyšet...tak si tak jedeme 3 vedle sebe, vykládáme, auta troubí, objíždí ze všech stran... Ketut se nechá následovat a ujišťuje nás, že má stejný směr. Následuje jizdá alá rallye sebevraha a místní závodník se trochu předvádí. Aspoň nám cesta příjemně ubíhá. Nakonec nás jako zkušený obchodník (jako každý tady, když vidí dvě pojízdné bílé peněženky na skútrech) svádí kousek z cesty, kde prý vyrábí zaručeně jedinou a tu nejpravější kávu Kopi Luwak. Jo, hovnovou kávu. Ale co, jeho sličná dcerka nám dělá prohlídku po plantáži, prostředí je příjemné a kafe a ochutnávka několika dalších místních nápojů taky..."jóó a támhle je krámek s našim zbožím, platit můžete kartou..". "Maybe tomorrow" je věta, kterou budete na Bali fakt potřebovat, takže pamatovat!

Teď nás čekají dva tři dny obchodníčky nerušené pohody v kulturním centru/pasti na turisty (každý průvodce na netu to nazývá jinak :-)) Každopádně je to místo, kde cheescake je čízkejk, káva je káva a taky tak voní, led je "van handryd % sejf" a jídlo je tu výborný...zasloužený relax po....zaslouženém odpočinku B-)