Není lepší turek než babiččin turek, ale...

Vždycky, když si babička udělala turka a šla zalít skleník, než ji kafe zchládne na přijatelnou uroveň, připlížil jsem se a přišla moje chvíle...lórg se ještě ani neusadil na dně a ja už pomalu upíjel lok, dva, deset. Snažil jsem se tvářit jakože nic, ale zrnka kávy mezi zubama a brutální přival energie mě vždy prozradily. To jsem byl ještě malej Víťa a ta káva byla "legálním" způsobem tak nedosažitelná a vzdálená - a to ji dělalo nejlepší. Zakázané ovoce, znáš to. Dneska si občas zajedu na Bačkovu kávičku na kraj města a to je jiná story, jiný kafe. 

Stejně tak jsem si myslel, že nic už nebude tak žhavý a vlhký jako Terezčina první pusa ve školce v malinkáči nebo že hambáč je nejlepší z meka a ne z Cakir's burgru, že moje kolo je nejrychlejší kolo ze všech kol a kam se hrabe nějaká motorka...

Drobnosti všedního dne, na který s nostalgií vzpomínáme jsou sice fajn, ale někdy jsou ty nový věci a zážitky prostě...víc. Změní tě to a nejde to vzít zpět, nejde to zvrátit. A pokud člověk neuvízne ve stereotypním myšlení, pořád se bude vrtět a chtít vědět co je za rohem. Jestli to tam není lepší nebo prostě jen jiný...je to úžasná lidská vlastnost a zároveň trochu prokletí. 

Když jsem si minulý rok poprvé sedl do letadla (!) ve svých 25ti letech a poprvé odletěl do Asie, nevěděl jsem jak mě to poznamená. A že mě to poznamená natolik, že se tam během dalšího roku a půl vypravím ještě několikrát a nebudu moct přestat. A že mě bude pálit židle pokaždé, když přijde akční nabídka od pelikána a já si začnu hledat na mapě místa, který jsem na v pátý třídě v zeměpise úplně přeskočil. To protože se zdálo, že se mě netýkají, že jsou nedosažitelná.

Stejně jako už nečíhám na Terezku u skříněk (ono by to stejně dnes už působilo docela blbě) a neusrkávám na tajňačku dadáka, stejně tak pro mě v určitým slova smyslu přestalo existovat Bibione nebo Biograd na Moru jakožto vysněná dovolenková destinace. Nechápej mě špatně, ty místa nejsou o nic horší, ale já už prostě potřebuju vědět co je za rohem téhle zeměKoule.

Takže tohle je ten důvod, proč jste nuceni trpět na fejsbuku semtam nějakou fotku z ráje nebo městské džungle z druhé strany planety, proč píšu tenhle blog, proč to všechno dělám a proč už to nejde zvrátit. 

Nedělám to proto, že bych potřeboval ukázat všem, že občas vyškrábu někde korunu na letenku, nebo že voda v bazénu v Asii je lepší než na chalupě. Ani proto, abych si pohonil ego. A jestli blog někoho přiměje aspoň na chvíli se zamyslet a představit si jaký to tam asi je (a ono to často není med..) nebo zvednout prdel a místo týdne all inclusive v Turecku vyrazit zkoumat svět na vlastní pěst a vnitřně tak o něco vyrůst a něco poznat, tak to mě jedině potěší. Víc než to, budu nadšenej. Protože to rozhodnutí není lehký, ale pak už to jde ráz na ráz.

Zkrátka a dobře mezi všema dadákama všech babiček bude dadák od mojí babičky vždycky ten nejlepší. Mezi ostatníma kávama už ale neobstojí a to není špatně. Znamená to jedinou věc - že člověk ušel cestu správným směrem a nezakrněl.

Apropo, proč tenhle výlev? Protože právě začíná naše další měsíc a něco dlouhá cesta, další pátrání po světě tam venku a možná (když nezlenivím jako onehdy na Srí Lance a na podzim v Indonésii), tak i pár blogpostů a fotek. A já doufám, že to bude zase velký, že se zase vrátíme o něco bohatší a o něco méně přizpůsobiví k "normálnímu" životu :-) Selamat tinggal!

Kdo chce kam... (Srí Lanka 2014)

Tušíme poslední večer v Negombu, protože nás to tu zatím moc nebere, nemáme motorky a jsme celkově tak nějak odříznutí a nesoběstační. Vyrážíme tedy do ulic - no vlastně do ulice na chicken curry a pár pivek. Z jednoho místního baru sledujeme pouličního prodavače s hořícím vozíčkem, kterak tam něco motá a prodává místním. Na otázku "what is it" dostávám 8krát odpověd "nou", takže mě ke koupi přesvědčuje až jeho společník, který se přiřítil a na stejnou otázku odpovídá jednoznačně "yes! 75 rupees". Když yes, tak teda jez...určitě se to ke kuřecímu kari, banana splitu se smrzlinou a čokoládou a pivkům bude skvěle hodit! :-) Kluci jsou vysmátí a spokojení, že jim bílej opičák zvyšuje pozornost a kšeft a my se zase skvěle bavíme nad originálním obalem, do kterého je cizrna (museli jsme si vygooglit cože jsme to vlastně koupili) zabalená:

No, kdybych se prodavače ptal na správné otázky (tedy jestli "on je doktor" nebo "ono je pes") , určitě bych dostal odpověď, kterou bych mohl ohodnotit na výbornou stejně jako jeho učitel angličtiny, který známkoval tenhle obal na zrní :-)

Když se dohrabeme domů, pan domácí ještě nespí a nad lahví malinovice máme poprvé možnost si s ním trochu popovídat. Tenhle pan domácí Hektor, vzhledově postarší sandokan a duší filozof, nás hodně mile překvapuje - na poměry Šrí Lanky spíš šokuje. Přestože celá jeho početná rodina (stejně jako ostatní tady) používá víru jako berličku v životě, sám je ateista. Proč? "Because I couldn't stop asking questions...". Následná debata o jeho životě, který zasvětil filmu než ho přepadla choroba, o rozdílu mezi vírou a náboženstvím, o nesmyslnosti války, která tu proběhla nedávno - to všechno nám dává tušit, že Hektor je prostě trochu někde jinde, než běžní locals, kteří nás chtěj masírovat a vozit na tuktuku. Večer nám tak hodně příjemně utekl.

Raní budíček v 8:30 se odložil asi na půl jedenáctou a Hektor nám sděluje, že bohužel pro nás nemá snídani, protože kuchař jeho hrncárny nedorazil do práce - naposledy ho prý viděli včera večer s lahví piva a od té doby se nehlásí a nebere telefony... Taky známe - jak vidno, na obou polokoulích stejná písnička :-)

Srovnáváme učty a necháváme se tuktukem hodit do Negomba na autobusák, srdečně se loučíme a za 120 rupees na osobu sedáme do expres busu do Colomba..

Busová linka mezi Negombem a Colombem je jaksi dotovaná,takže mezi všemi rozpadajícími se plečkami, ze kterých se valí oblaka černého dýmu a odpadávají plechy, zrovna ten náš je na pohled moderní bus s klimou. Tohle vypadá na poměrně pohodovou cestu....ne, kdepak.Pohoda se nekoná. Už při šílených nájezdech na skupinky lidí v úzké uličce vedoucí od nádraží a jízda brzda plyn při divokém troubení nám dochází, že tohle bude pro silné žaludky. Z města odjiždíme po cestě široké akorát na dvě auta, po obou okrajích tečou řeky lidí, motorek, tuktuků a náš řidič se jim nevyhýbá - on si prostě razí trasu klaksonem a ubere (čti: natvrdo zadupne brzdu ze všech sil) jen tehdy, když se najde někdo podobné ráže. Občas najdu odvahu podívat se přímo dolů na silnici a přísahal, bych že už už slyším náraz tuktuku do boku busu, instinktivně mrkám a...nic, má to ale štěstí ten chlapec...a další. Do Colomba i tak dorážíme s menším zpožděním a autobus se bez rozpaků vrhá do stovek a stovek lidí, projíždíme přímo zalidněnou tržnicí a pomalu ale jistě si razíme cestu... Nesrovnávám s ČR, srovnávám s tím, co jsem viděl kde jinde v Asii a i tak si připadám jako  v blbé anekdotě. Kluci z busu, průvodčí a řidič, nám staví v půlce tržnice a ukazují cestu směrem k vlakáči. Vede skrz tržnici a je to fakt cvrkot. Dusno je ubíjející, davy lidí a pachy a vůně všeho se mísí a konečně nasáváme tu správnou atmosféru. Tu, kterou jsme tak nějak podvědomě tušili už když jsme seděli na obloze cestou sem.

Cestou na vlakáč se necháváme vůní jídla zlákat do krámku, který sice napohled zvenku prodává džíny a trika, ale vevnitř je prává, fakt FAKT punková žrádelna pro locals. Usedáme, tváříme se jakože my jsme tu taky doma a snažíme se vypozorovat jak zde funguje (samo)obsluha. Přes skleněnou vitrínu není přes špínu a mastnotu na jídlo skoro vidět, takže prohlížím různé placky ležící na novínách (které už známe od Hektora) a vyptávám se co je co. Bohužel, tady je jazyková bariéra absolutní, a tak mi ten kolík ulamuje kousek placky a strká mi ji před obličej. Tetelí se tak, že bych mu v tu chvíli věřil, že je to kaviár a poslední co vídím, než mi odlomená zeleninová placka zmizí v puse, jsou jeho mohutně rostlé, černočerněčerné nehty...

Ve škole se chyby nepřipouští. Rodiče vám možná vysvětlí, že chybovati je lidské. Ale až život vás naučí, že takto chybovati vám taky může přinést nekonečnou sračku...

Za výborný a vydatný oběd pro čtyři platíme tolik, co jsme zatím platili všude za jednoho a pochodujeme na nádraží. Ještě dnes chceme dorazit na jih do Hikkaduwy. Nádraží přeplněné tisici lidmi a ušklebek Rajeshe za přepážkou rezervační pokladny, když mu na "when want go" odpovídám "today" nám dává tušit, že tohle asi nebude jen tak. Snažíme se taky pochopit, jak může být informace o délce cesty vlakem po pobřeží správná (110km versus 3 hodiny), ale všem kolem se to zdá přirozené.

Snad na 40ti fotkách se nikomu z nás prostě nepodařilo zachytit, jak neskutečně nacvakanej vlak dorazil... Lidi na sedadlech, lidi v uličkách, lidi v předsíňce vagonů, lidi stojící na stupátku vagónu vlající volně ven...a pořád naskakujíc a chytají se další a pořad se vlezou. Tohle jsem viděl na fotkách...ty fotky byli z Indie a pravda, Indie je docela kousek..

Rezignujem a dojídáme se na schodech při čekání na další vlak. Mega porce kuřete s ryží "take away" za 25Kč, opět baleno do novin z minulého týdne, je super. Mezitím s námi zapřádá rozhovor budoucí spolucestující a vysvětluje nám, že další vlak jede za 20 minut, ale že to asi nebude o moc lepší, protože je pátek, je odpoledne a hlavně - v pondělí je sinhálskej novej rok a svátky, takže se všichni hrnou ze špíny Colomba k rodinám...ááha.

Z 20ti minut se nakonec stala hodina a půl, hledáme si svůj vagón druhé třídy a na stojáka nastupujeme. Místa trochu máme, postojíme a jak budou lidi postupně vystupovat, tak si najdeme lepšího fleka...haha! Po půl hodince konečně zastávka, tým nastupujícíh poráží vystupující asi  43:0 a jede se dál. Půl hodina a další zastávka - a opět skórují domácí. Aspoň už vím, že do tohohle vagónu nenastoupí ani noha, není kam. Stojíme jako sloupy, batohy mezi nohama, sžírající vedro. Cítím cizí tučněj pupek na svých zádech, něčí stehno na svým rozkroku...Vrháme po sobě vzájemně pohledy, když nastupují další lidi....Tady krátká reportáž :-)

Po příjezdu do Hikkaduwy je už tma a máme dost, takže se ubytováváme na první noc do prvního pokoje, kam nás tuktukář hodí. Tady si odpočineme a ráno se uvidí. Ulehám a před spánkem ještě pročítám na fejsbuku pár stížností o tom, jak zas český dráhy stojí za hovno a mělo by se s tím něco dělat. Asi zas někdo nedostal chlazenou vodu včas do klimatizovaného kupé ;-))

"..a co třeba na Srí Lanku..?" - (Srí Lanka 2014)

"A co takhle příště na Srí Lanku...na jaře?" plácl jsem v dobrém rozmaru jěště  na Bali před Vánocema. Všichni se chytli a se smíchem jsme to odkejvali jakože jasně, to se to kecá z Indonésie. No pro jistotu jsem aspoň mrkl, kde ta Laňka teda je...Postupem času se o tom mluvilo jako o hotové věci, ve které nikdo nic nekonal. Že opravdu poletíme nám došlo, když jsme koupili letenky asi 12 dní před cestou. Kde Srí Lanka je už jsem teda věděl, co tam budeme dělat se začalo plánovat asi den před cestou...Klasika v téhle sestavě :-)

Tentokrát to nebyla jen předtucha, tentokrát jsem prostě a jistě věděl, že s náma to letadlo flákne...nebo se ztratí, jak je to teď modernější. K mému překapení proběhla trasa Vídeň-Berlín-Abu Dhabí-Colombo neskutečně hladce a v péči společnosti Etihad jsme si nemohli na nic stěžovat. Rozdíly mezi Aerolinkama jsou různé, ale po minulé cestě s Aeroflotem bych vypíchl jeden hlavní - v Etihadu se můžete dle libosti přichcat pivkem nebo whisky, což u mě přispívá k zenové vyrovnanosti se svým osudem na palubě letadla. A líp se pak spí a líp to tím pádem uteče :-)

Přílet do Abú byl v 6 ráno místního času a měli jsme 8 hodin do dalšího letu. Díky skvělým tipům na rychlookruh (díky Petře ;-) jsme se rozhodli vydat se taxíkem (ty jsou tu snad levnější než v Asii, cca 1,6 dirhamu na kilometr plus asi 25 nástupka v případě cesty z letiště) do města. Naše trasa vedla přímo na pobřeží k Emirates Palace, což je něco co chceš vidět a kde asi nikdy nebudeš spát - obří hotel o 302 pokojích s cenou kolem 12tisic dolarů za noc demonstruje, že tady není nic problém. Bohužel, socka turistické otvírací hodiny jsou až od 10ti hodin ráno a je potřeba mít dlouhé nohavice a holky něco přes ramena.

 Mínus, ale neva..tady jde o to nasát atmosféru Abú, k čemuž se stačí od hotelu otočit a sledovat vymakané výškové budovy uprostřed pouště a flotily aut, který nemaj pod 8 válců ani když s nimi jezdíte jen pro děcka do školy nebo do Lídlu na slevy. Pěšky se vydáváme směrem ke Corniche road, kocháme se vším a usedáme na pláž..i ta voda je tady v poušti nějaká modřejší ;-) Přes zátoku vidíme Heritage Village - místo, kde můžete vidět jak by Abú vypadalo i dnes, kdyby nenašli na dvorku ropu.

 Bohužel únava z celodenní a celonoční cesty na sebe nenechá dlouho čekat, takže zbití sedáme do taxíku a směrem zpět na letiště se zastavujeme u Grand Mosque...Pohled je to neskutečný. Obří, úžasná, vymakaná katedrála middle of nowhere a opět další důkaz, že s vírou a prachama z ropy jde koupit vše...kromě toho vkusu a soudnosti :-))

A teď šup na letiště a směr Colombo - naše cílová destinace...

Do Colomba, respektive do Negomba, kde je intl. letiště dorážíme docela odpočatí a funkční, naše zavazadla taky, takže hledáme akci. Je to značně cítit z nálady náš všech, že narychlo hledáme asijsko-indické vzrůšo a wow efekt "tohle by se ti u nás nestalo" - odmítáme tedy taxíky, i když cena není nikterak přemrštěná, a vydáváme se s místními za brány letiště hledat autobus. Nakonec bereme tuktuk a po rozcvičce ve smlouvání sedáme všichni čtyři do jednoho vozítka a nadzvukovou rychlostí se řítíme s vymetením každé díry do Negomba do "very cheap good place hotel mister". Very cheap to je v porovnání s Emirates Palace, ale určitě to není co jsme hledali. Navíc výhled z pokoje přímo do psí řitě. I přes dopadající únavu a nápor nočního horka rázně odmítáme a po pár desítkách metrů dál nás voláním odchytává další místní. Sice bychom chtěli, ale volání "1500 for room" se nedá odolat. Zvlášť když z toho po chvíli děláme 1000 rupek (cca 150kč za pokoj pro dva). Je to teda díra, ale vlastně je to to co dnes hledáme. Pláž asi 100 metrů a nikde ani noha. Ubytování typu home stay u místňáka v domku...

Zajimavé zjištění je, že Hektor, tak se jmenuje náš domácí, celá jeho rodina a vlastně všichni včetně taxikářů na letišti nebo tuktukářů (!!!) jsou tak nějak přijemnější, víc v pohodě a míň zákeřní než co jsme zažili v Indonésii. A to je fajn :-) 

Ráno se zvedáme z postele dost pozdě, až okolo pul 11 a Hektor nám připravuje ryze místní snídani, kterou navařil v pouliční kuchyni jeho hrncárny. Je to děs (hlavně to kde a jak myje nádobí), je to něco za co by ti na infekčním utrhli ruce...a je to něco, co chceš :-) Jídlo je výborný a vyzkoušíme tak aspoň hodně druhů místních pochutin. Nevíme co to je, trochu to pálí a fakt to dobře chutná.

Po snídani jdeme mrknout na pláž, která je liduprázdná, hle písek a támhle zas palma, tady 30 prodavačů čehokoli - a poprvé nám tak nějak dochází, že jsme zas na druhé straně ztebekoule a že cesta teprve začíná :-)

Cestou z pláže nás odchytávájí tuktukáři s nabídkou výletů a se složkou plnou vybledlých fotek s ničím hezkým. Hrdinně a s nadhledem se je chystáme odmítnout, ale kluci jsou fakt v pohodě a příjemní a když nám řeknou cenu za okružní jizdu po Negombu (které jsme stejně chtěli projet a neveděli jsme zatím jak a na čem), tuhnou nám úsměvy!

Vyjednávání má přece probíhat tak, že oni nabídnou šílenou cenu, my zas výrazně podstřelíme. Pak se potkáme s cenou někde uprostřed, všichni se tváříme nasraně a všíchni jsme nakonec spokojení, ne? Tak co s tím, když cena na osobu je značně míň, než by nás napadlo smlouvat? No, aspoň ze slušnosti smlouváme dolar na osobu dolů, ať dodržímě místní dobré zvyky a vyrážíme tuktukama na okružní jízdu. Katolický kostel (velká nuda, v podstatě něco co máme u nás na každém rohu a o dost vymakanější - to protože ježíš miluje evropu víc ;-), rybí trhy, návštěva místního trhu (pořád nemáme plavky a žabky :-) budhochrámy a nakonec zahrada, kde pěstují a vyrábí všechno možný.

Za ty prachy nic extra okruh, ale pravda je, že v Negombu toho ani moc k vidění není. Nenásilný start, kde čerpáme síly po příletu a začínáme plánovat kam a jak dál...

Vůně Indonésie

Bože..to je smrad, natáhlo se mi, až jsem se málem podělal. Hubou. 

Zakázal jsem si touhle uličkou jezdit snad už stokrát, ale když ona tak pěkně přibližuje snad všude kam se v Kutě potřebuju dostat. Jak je to možný..? Vždyť tahle ulice je snad jen 50 metrů a jednu zatáčku od světoznámé Jl. Legian - a ta je plná fajnových obchodů, barů a rozmazlených turistických nosů. Stačí takovej kousek popojet a začíná zdánlivě nekonečné peklo pro tvoje čichové buňky. Ne jedna, ale stovky téhle podobných uliček. Brodíme se na skůtrech různě rychle plynoucí řekou motorek, aut a  dalších dopravních prostředků, které ani nechci chápat. Nasávám odér kuřinců, ovařených slepičích pařátů a splašků. Člověk dýchá tak opatrně, že...skoro nedýchá a najednou je snad cítit náznak...vůně? Jídlo? Možná, každopádně na chvíli polevuje dýchací pozornost a pokouším se nasát plné plíce a ušetřit si to co nejdál, do konce téhle ulice. V půlce nádechu, ale přichází opět kopanec kuřincem a nátah... tak, po stoprvé - tady jedu naposled...

Dnes míříme na jih, na nejspodnější cíp Bali. U snídaně nás trklo, že je víkend, že teda dnes nemusíme do fabriky. Rychlej čekaut z hotelu za pět dvanáct (no dobře, 12:36, ale prošlo to) a vyrážíme. Rozhodli jsme se pro výlet do nejjižnějšího a významného chrámů na Bali, Uluwatu temple. Cesta je to docela krátká, asi 25km, ale i tak se zhruba v půlce zvládáme bez problému ztratit. Asi jsme se nechali unést závodní jízdou za jedním z místních, neohrožených hochů a směle klopíme zatáčky v závěsu za ním. Nakonec nás myslím setřásl, koukáme do gůglmap a potupně se vracíme pár kilometrů k hlavní cestě. Aspoň chvíli to ale byla opět projižďka indonéštější podobou Bali. Čím dále od Kuty se dostáváme, tím slabší je provoz a užíváme si parádní projižďku mezi poli a vesnicemi...a zase ty vůně.

Nemám úplně přesně nastudovaný indonéský výkladový slovník, ale nabývám dojmu, že to v něm někdo šeredně posral. A že u značky oznamující konec vesnice je v něm asi nápsaná vysvětlivka "skládka". Vesnice celkem ujdou, projiždíš, semtam projde do nosu slepičinec, ale postupně jsem se naučil už předem a od pohledu odhadnout, kde to bude krutý a je potřeba si připravit zásobu vzduchu do plic. To až koncem vesnice začíná to pravé odérporno. Po obou stranách silnice se v dlouhých alejích stromků váli hromady odpadků, které ve čtyřicetistupňovém vedru už nejaký pátek hnijí, plesniví a jinak různě spolupracují. Bořím oči k horizontu, abych si vzdálenost přepočítal na čas, jak dlouho budu muset přivřít plíce. 

Někde jsem slyšel, že když člověk dýchá dostatečně pomalu a s malým důrazem, jakkoli pachově zbarvený vzduch se nedostane do nervových zakončení a člověk tak krátkodobě ztrácí čich. Jo, tak to bych sakra potřeboval. Tady bych ale asi musel dýchat pomaleji, než úředník na dopravním vyřizuje žádosti. Vysvobozuje mě na chvíli až oheň  u cesty plný listí, kousků gumy nebo plastových lahví, u kterého sedí babička a pečlivě do něj dloube klackem. Jasně,..a já mám doma v Kryštofovi filtr pevných částic a další eko-kurvítka plnící normu EURO5 a splachovat budem už jen poloviční lejna polovičním množstvím vody dle nového EU nařízení :-)

Parkoviště u Uluwatu je téměř liduprázdné, první náznak toho, že tu něco smrdí. I když prozatím jen obrazně. Procházíme po dlážděném chodníků až na vyhlídkovou trasu, ze které jsou nádherně vidět útesy, širé moře a na protější skále i samotný chrám. Vedro je úmorné, ale pohled stojí za to. Skoro jsme přehledli i všudypřitomné opice jen pár desítek centimetrů od našich hlav. V tomhle vedru jen znuděně posedávají a polehávají v korunách stromů a sní o Aljašce. Nakonec se aspoň jedna vzmůže a pomalým skokem krade ještě pomalejšímu Ondrovi láveh z ruky. Smůla ty svině! Dopitá!

No, opici to ani moc nerozčílilo, takže hazet hovna po sobě vzájemně nebudem. Rozcházíme se v míru a odjíždíme na východní pobřeží tohohle cípu - do Nusa Dua. Dle internetových rádců jde o zbohatlický soubor 5-ti hvězdičkových resortů a my máme v plánu tady strávit dnešní zbytek dne a noc. No chyba lávky,  nejlevnější pokoj v rámci resortu stojí jak malá motorka. Přehlídka je to ale (aspoň v rámci Bali) jedinečná. Po projižďce security check bránou jsme v areálu, kde tráva je opravdu zelená, každý metr kropený vodou snad celý den, hotely nablýskané a každej securiťák či zahradník je dokonalej džentlmen. Zespod je vše ohraničené golfovým hřištěm, ze severu pak zátokou. Našli jsme asi jedinou veřejnou a přístupnou, přesto opuštěnou, nádhernou pláž. Voda je neskutečně teplá a průzračně modrá. Povalujem se v půlmetrové hloubce u břehu a nervozně řešíme co je špatně. A jak je to celý divný, že je to tak dobrý a přitom tam nikdo není a že je vlastně hrozně podezřelý, že se nic nesere celej boží den. Po obědě v přilehlém, prázdném (!) warungu s milou obsluhou (!!) kujeme náhradní plán. 

Než abychom utratili průměrnou měsíční mzdu místního zahradníka za jednu noc v hotelu, vyrážíme v podvečer do Ubudu, cca 30km severně vzdálené "Paříže Indonésie".

Byli jsme tam už minulý týden s holkama (z čehož ještě dlužím reportáž) a je to hodně příjemná změna proti Kutě. Sice chybí moře, ale to aspoň eliminuje výskyt surfařů z Aussie ;-)

Provoz je v podvečer na hlavním tahu z Denpasaru na sever dost hustý, ale to nezabrání Ketutovi, aby se na motorce zařadil vedle Ondry a zapředl s ním družnej rozhovor. No, tak přece to chci taky slyšet...tak si tak jedeme 3 vedle sebe, vykládáme, auta troubí, objíždí ze všech stran... Ketut se nechá následovat a ujišťuje nás, že má stejný směr. Následuje jizdá alá rallye sebevraha a místní závodník se trochu předvádí. Aspoň nám cesta příjemně ubíhá. Nakonec nás jako zkušený obchodník (jako každý tady, když vidí dvě pojízdné bílé peněženky na skútrech) svádí kousek z cesty, kde prý vyrábí zaručeně jedinou a tu nejpravější kávu Kopi Luwak. Jo, hovnovou kávu. Ale co, jeho sličná dcerka nám dělá prohlídku po plantáži, prostředí je příjemné a kafe a ochutnávka několika dalších místních nápojů taky..."jóó a támhle je krámek s našim zbožím, platit můžete kartou..". "Maybe tomorrow" je věta, kterou budete na Bali fakt potřebovat, takže pamatovat!

Teď nás čekají dva tři dny obchodníčky nerušené pohody v kulturním centru/pasti na turisty (každý průvodce na netu to nazývá jinak :-)) Každopádně je to místo, kde cheescake je čízkejk, káva je káva a taky tak voní, led je "van handryd % sejf" a jídlo je tu výborný...zasloužený relax po....zaslouženém odpočinku B-)

Co by kdyby?

Mamuška a Peťka včera odjeli a pevně věřím, že si cestování od Bangkoku až po dnešek užily na maximum - tímto je zdravíme do ČR :-) Povalování v Kutě už bylo za poslední dny neúnosné a my máme před sebou ještě skoro měsíc, můžeme dělat cokoli, jet kamkoli nebo nedělat nic. Pro mě je každá dovolená super, ale přecejen pro člověka, který se doma pořád něco snaží tvořit, vymýšlet a snad i dělat, je tohle už prostě moc.

Uháním na skůtru uličkami, abych stihl západ slunce na Kuta Beach, což je tady skoro rituální záležitost. Stovky nebo tisíce lidi sem každý den dorazí, čumí, modlí se, cvičí a možná přijde i kouzelník. Uličkami uháním jak mazák z lavice po posledním zvonění. Už vím, kde číhá zákěřný retardér, který umí pěkně vyhodit ze sedla. Vím kde je potřeba na chvíli zadržet dech a přidat plyn, aby se člověku nenatáhlo, kde naopak zpomalit a pokukovat.

Nechci být a připadat si jako klasickej turista, z Austrálie nejlíp, kterých je tu hromada a poznám je už skoro po čichu.  Co ale chci, je vidět hlouběji a pod pokličku, VNÍMAT. Na to jsem si asi na vnější pohled nevybral příliš okázalou lokalitu, ale ono to půjde, neboj. Můj režim se dneškem změnil z "turista v Indonésii" na "život na Bali" a nastal čas dát tomu řád. Vstávačka v 10 se zdá celkem skandální i mně, ale tady prostě dřív vstát nejde, ať jde člověk spát v kolik chce, v jakým stavu chce. Jestli je to tím vedrem nebo nicneděláním?  Snídaně u bazénu a kafe je taky fér, pak přichází čas na četbu - něco co miluju kam mi paměť sahá, něco na co jsem neměl čas strašně dlouho. Charlese Bukowskeho - Zápisky starého prasáka jsem dnes poctivě dorazil, smíšené pocity z tohohle kousku mi ale určitě ještě na pár dní vydrží. Každej chlap by se s tím chtěl sžít, být takovej, ale když přijde na lámání chleba...aneb jak řekl jeden český velikán (tělem, ne duchem) naší doby: nechci se vás dotknout, dámy a pánové, ale kdo z vás na to má?

Odpoledne kolem třetí, čtvrté ,když se po náročné četbě zchladím v bazénu, příchází čas na práci...áá novinka, chtělo by se říct :-) U nás je tou dobou 8-9 ráno, ideál. Beru si notebook, telefony a ostatní nesmysly, kterýma vládnu svýmu malýmu světu tam u nás a vyrážím do ulic najít tu svoji kancelář pro dnešní den. Kousek od hotelu se mi zalíbil jeden otevřenej, rohovej bar, výhled vskutku luxusní ;-), no dovnitř moc vidět nejde, free wifi, touhle hodinou skoro žádní Aussies...to přesně chci! Musím učinit přítrž pompézním kavárnám ve třetím patře s výhledem na oceán a západ slunce, obsluhou tak sladkou že mě bolí zuby a živou kapelou co hraje na přání.. Jo, na nasrání a pro fejsbuk je to skvělý, ale dnes potřebuju fakt něco udělat. Rozbalil jsem si tady svoje krámy, objednal si sedmičku Bintanga (zjistěte mi někdo, proč jsou tu piva 0,3 a 0,7 litru, nějak na to pořád nemám čas, dík) a začal. No stihl jsem nějaký platby, trochu komunikace s firemním zázemím v ČR, ale když mělo dojít na trochu té kreativity a posun nových věcí kupředu, ukázalo se, že jednu věc jsem opět nevychytal - po druhým nulasedmičkovým Bintangu na lačno, tydnu diety a v tomhle vedru se mi docela roztočila palice, sotva jsem viděl na monitor. Pochopím, že mi tady místo toaleťáku na každým záchodě stříkne do čokooka studenej trysk vody, ale tohle bylo pří míře, kterou pijem doma pro mě nepochopitelná věc. Tak tam tak sedím, chytám skoro kocovinu v 5 odpoledne a raději vyrážím o pár ulic dál nacpat do sebe Babi Kecap. Ještěže drink and drajv hýr no problem. Když mě nechytnou. No co, po třech týdnech nemám sračku, zácpu, krvavý voko, horečku nebo libovolnou kombinaci uvedeného, tak proč to trochu neoslavit, že.

Takže uháním na tu pláž, po jídle a vodě se mi udělalo docela dobře a střízlivím. Rozečítám tady v rozbředle romantickým světle zapadajícího oskara mýho oblíbence Rudolfa Havlíka a jeho Nikdo nechce čekat věčně. Ruda je spíš cestovatel, pracovatel, floutek a sběratel nevšedních zážitků, až potom spisovatel. O to líp se to čte, všechny ty zážitky z Číny, Indie, Srí Lanky nejen o cestování, ale i o výrobě a fabrikách...Bude to znít jako rouhání z pláže na Bali, ale je to přesně ten typ čtení, který tě přenese někam daleko a zasníš se jaký by to bylo kdyby..

Na jeho blog jsem přišel, když byl Ruda hostem v šou Mr.GS a vyprávěl, jaký pocity se v člověku mísí, když si půjčí jeden a půl mega, zadá do Číny výrobu snowboardových bund a dorazí mu celá kolekce s o 10cm kratším levým rukávem. Ruda se v telce musel dost mírnit, ale i tak jsem mezi řádky pochopil, že ten pocit je o trochu horší než srát ostnatej drát. A řešení? Půjčíš si to ještě jednou a odjedeš do Číny ohlídat to sám..a takhle začalo jeho poznávání světa nevšedním způsobem. Jestli to bylo přesně takhle? Nevím. Ale mé šestnácti- nebo osmnáctileté mysli to tenkrát takhle stačilo a stačí mi to takhle i dnes. Co by bylo kdyby... Hltal jsem každej článek a představoval si, že jednou tu Asii, Indonésii či kerého šlaka musím vidět. Vidět jinak než na čtrnáctidenním all inclusive s průvodcem. Že musím co nejdřív vidět ze světa víc, než potuněnýho kadeta 1.4 před barákem nebo co to tenkrát kolem mě frčelo...dřív než mě to semele a rezignuju bez chuti vidět něco extra.

A tak jsem tu, o pár vlastních kolekcí s kratším rukávem zkušenější, než abych byl příliš naivní. A snad pořád mladej na to, než abych byl sentimentální a cítím, že tady zažívám a poznávám něco, co mě hodněkrát denně udiví, zarazí nebo nasere, ale hlavně už nikdy nepustí.

Co by bylo, kdybych tu TV tenkrát nepustil...? :-)

Vzhůru na sever...

...aneb konec zevlení a odpočinku :-)
Od posledního příspěvku uplynulo hodně vody a projeli jsme poměrně velkou část ostrova.  Po naší zastávce a jedné noci v luxusním resortu někde na východním pobřeží Bali přišel čas vrátit se nohama na zem a pokračovat dál na sever.

Hned dopoledne jsme stihli navštívít tradiční Balijskou vesnici s (dle jejich slov) několika sty původními obyvateli a tradičními zvyky. No, když pojedete kolem, tak se tu stavte, u vstupu zaplaťte povinnědobrovolný příspěvek, zapiště se do knihy a vesnici si projděte. Z vyprávění průvodce lze pochytit i hodně zajímavých zvyků původních obyvatel - např. to, že v jejich kalendáři je 15.červen 1935, kdo co ve vesnici dělá, kdo s kým to může dělat a za jakých podmínek. Taky kdo s kým se mohou brát a proč a jak se chlapi mlátěj do krve s kaktusama připevněnýma na předloktí. Tyhle fakta je fajn si vyslechnout, ale pravou atmosféru balijské vesnice s vřelými lidmi z Bali najdete kdekoli jinde v kopcích, mimo dopad turistického ruchu. Tam vás narozdíl od "tradiční bali-vesnice" nezatáhnou do svýho přibytku a nezkouší vám narvat předražené věci domácí výroby. To si v dalších dnech ověřujeme na vlastní kůži a určitě to o současné i minulé podobě ostrova vypovídá něco víc.

Bali narozdíl od cestovatelských zastávek předtím táhnu hodně zpaměti, takže se dnes ještě stíháme vykoupat, vyslunit a najíst na jedné zašité, špatně přístupné a supertajné pláži a posunout se večer do Mekky potapěčů na severovýchodním pobřeží Bali, do Tulambenu. Kousek od pobřeží tady leží potopená válečná loď US Army Liberty a přestože je to určitě větší zážitek pro freedivery, rozhodně stojí za to těch pár desítek metrů od břehu uplavat i kvůli šnorchlingu...Podívat se na ten kolos, na spadené válečné letadýlko, které je  už dost ohlodáno zubem času a a stovky a stovky všlijakých, barevných velkých i malých ryb, které v klídku plavou na dosah...Je to jak na fotkách z katalogu..jak někde z Bali nebo tak ;-)

Ubytko na severu je všeobecně o něco málo dražší než v Kutě, ale daří se nám ubytovat v jedné dírce za přijatelnou cenu. No přežít se to dá, ale s luxusem resortu z včerejší noci to raději ani nezkoušíme srovnávat :-) Ráno vyrážíme na mototrip do kopců a proplítáme se vesničkami, čimdál výš a dál od potápěčských resortů. Výhledy jsou panoramatické, i když krajina je neskutěčně vyprahlá a všude kde pamatuju řeky a potoky přetékající místy přes silnici, všude sucho a prázdno. Je před obdobím děšťů a co jsem slyšel, to minulé se jim taky moc nevydařilo. Jedna zastávka na cestě ale dnes ční nad všechny, a to když se  zastavujeme v česko-balijské ZOO, kde si na nás Čech, zakladatel, majitel a na pohled trochu Robinson udělá chvíli a můžeme vidět některé druhy zvířat, které již byly považovány za vyhynulé nebo které nikdy dřív nebyly odchovány v zajetí. Je fajn vidět, že  náš krajan tu dělá kus dobré a záslužné práce, což v místních podmínkách je asi dost těžké :-) Stránky nadace: http://www.mimpiindonesia.org/projekty.php

Dokončujeme okruh na motorce a po návratu do Tulambenu náhodou na ulici potkávám dalšího Čecha, který tu sice tolik záslužné práce nedělá, ale zato si tady zařídil život jako v ráji a spokojenost z něj jen čiší na všechny strany :-) Mrkli jsme do jeho nového resortu, přijali vřelé přivítání a pohoštění od jeho místní manželky a navečer byl čas posunout se dál po pobřeží.

U nás jsme zvyklí, že v podstatě v každé řiťce se najde nějaký slušný penzionek, kde se dá složit hlava, tady je to ale trochu jinak. Kde není nějaká turistická atrakce nebo centrum, tam se ani nenajíte, protože místní z vesniček kolem pobřeží v hospodách nejí a v hotelech nespí a nikdo jiný tady taky nemá moc důvod zastavit. Nic tu prostě není :-) Takže jsme nucení přespat v prvním větším městě na severu, s neplánovanou večerní zajížďkou cca 20km (což bude v ranním provozu asi hodina :)). Má to ale svá pozitiva, a to že se nechávám ukecat ostatníma, kteří se nechali ukecat místníma a ráno v 6 (!!) se jede na delfíny. Bohužel po třech hodinách upocenýho komárových spánku nejsem v úplné náladě na poslech dvou hodin klepání naftového motoru metr za hlavou a houpání se na vlnách. Těší mě tedy snad jen to, že po předchozím ujištění ukecáváču na břehu jsem si vydobil příslib "doplhins for sure, no see no pay!". Můj výhled na ušetřených pár desítek Kč za osobu a vyslovení pečlivě načasované a připravené věty "Ja vám to říkal!" hatí, když po hodince a něco jeden z džukungářů konečně najde tu vyčůranou polorybu a svolává ostatní :-)) No ok, nakonec to nebylo špatný, delfínů se vyrojili desítky a ochotně jak modelky pózovali a pluli dlouho dlouho spolu se všemi loďkami. Nálada se s přibývající ranní hodinou a blížící se snídaní (na hotelu, ne delfíni) zvedá a máme zážitek opravdu netradični :-) Nakonec si i kdosi všiml (dřív než já), že mám narozky a až do oběda jsem se podělal ani né 3krát (jo, to se táhne už z Kuty). Takže to vypadá na další super den! B-)