Vůně Indonésie

Bože..to je smrad, natáhlo se mi, až jsem se málem podělal. Hubou. 

Zakázal jsem si touhle uličkou jezdit snad už stokrát, ale když ona tak pěkně přibližuje snad všude kam se v Kutě potřebuju dostat. Jak je to možný..? Vždyť tahle ulice je snad jen 50 metrů a jednu zatáčku od světoznámé Jl. Legian - a ta je plná fajnových obchodů, barů a rozmazlených turistických nosů. Stačí takovej kousek popojet a začíná zdánlivě nekonečné peklo pro tvoje čichové buňky. Ne jedna, ale stovky téhle podobných uliček. Brodíme se na skůtrech různě rychle plynoucí řekou motorek, aut a  dalších dopravních prostředků, které ani nechci chápat. Nasávám odér kuřinců, ovařených slepičích pařátů a splašků. Člověk dýchá tak opatrně, že...skoro nedýchá a najednou je snad cítit náznak...vůně? Jídlo? Možná, každopádně na chvíli polevuje dýchací pozornost a pokouším se nasát plné plíce a ušetřit si to co nejdál, do konce téhle ulice. V půlce nádechu, ale přichází opět kopanec kuřincem a nátah... tak, po stoprvé - tady jedu naposled...

Dnes míříme na jih, na nejspodnější cíp Bali. U snídaně nás trklo, že je víkend, že teda dnes nemusíme do fabriky. Rychlej čekaut z hotelu za pět dvanáct (no dobře, 12:36, ale prošlo to) a vyrážíme. Rozhodli jsme se pro výlet do nejjižnějšího a významného chrámů na Bali, Uluwatu temple. Cesta je to docela krátká, asi 25km, ale i tak se zhruba v půlce zvládáme bez problému ztratit. Asi jsme se nechali unést závodní jízdou za jedním z místních, neohrožených hochů a směle klopíme zatáčky v závěsu za ním. Nakonec nás myslím setřásl, koukáme do gůglmap a potupně se vracíme pár kilometrů k hlavní cestě. Aspoň chvíli to ale byla opět projižďka indonéštější podobou Bali. Čím dále od Kuty se dostáváme, tím slabší je provoz a užíváme si parádní projižďku mezi poli a vesnicemi...a zase ty vůně.

Nemám úplně přesně nastudovaný indonéský výkladový slovník, ale nabývám dojmu, že to v něm někdo šeredně posral. A že u značky oznamující konec vesnice je v něm asi nápsaná vysvětlivka "skládka". Vesnice celkem ujdou, projiždíš, semtam projde do nosu slepičinec, ale postupně jsem se naučil už předem a od pohledu odhadnout, kde to bude krutý a je potřeba si připravit zásobu vzduchu do plic. To až koncem vesnice začíná to pravé odérporno. Po obou stranách silnice se v dlouhých alejích stromků váli hromady odpadků, které ve čtyřicetistupňovém vedru už nejaký pátek hnijí, plesniví a jinak různě spolupracují. Bořím oči k horizontu, abych si vzdálenost přepočítal na čas, jak dlouho budu muset přivřít plíce. 

Někde jsem slyšel, že když člověk dýchá dostatečně pomalu a s malým důrazem, jakkoli pachově zbarvený vzduch se nedostane do nervových zakončení a člověk tak krátkodobě ztrácí čich. Jo, tak to bych sakra potřeboval. Tady bych ale asi musel dýchat pomaleji, než úředník na dopravním vyřizuje žádosti. Vysvobozuje mě na chvíli až oheň  u cesty plný listí, kousků gumy nebo plastových lahví, u kterého sedí babička a pečlivě do něj dloube klackem. Jasně,..a já mám doma v Kryštofovi filtr pevných částic a další eko-kurvítka plnící normu EURO5 a splachovat budem už jen poloviční lejna polovičním množstvím vody dle nového EU nařízení :-)

Parkoviště u Uluwatu je téměř liduprázdné, první náznak toho, že tu něco smrdí. I když prozatím jen obrazně. Procházíme po dlážděném chodníků až na vyhlídkovou trasu, ze které jsou nádherně vidět útesy, širé moře a na protější skále i samotný chrám. Vedro je úmorné, ale pohled stojí za to. Skoro jsme přehledli i všudypřitomné opice jen pár desítek centimetrů od našich hlav. V tomhle vedru jen znuděně posedávají a polehávají v korunách stromů a sní o Aljašce. Nakonec se aspoň jedna vzmůže a pomalým skokem krade ještě pomalejšímu Ondrovi láveh z ruky. Smůla ty svině! Dopitá!

No, opici to ani moc nerozčílilo, takže hazet hovna po sobě vzájemně nebudem. Rozcházíme se v míru a odjíždíme na východní pobřeží tohohle cípu - do Nusa Dua. Dle internetových rádců jde o zbohatlický soubor 5-ti hvězdičkových resortů a my máme v plánu tady strávit dnešní zbytek dne a noc. No chyba lávky,  nejlevnější pokoj v rámci resortu stojí jak malá motorka. Přehlídka je to ale (aspoň v rámci Bali) jedinečná. Po projižďce security check bránou jsme v areálu, kde tráva je opravdu zelená, každý metr kropený vodou snad celý den, hotely nablýskané a každej securiťák či zahradník je dokonalej džentlmen. Zespod je vše ohraničené golfovým hřištěm, ze severu pak zátokou. Našli jsme asi jedinou veřejnou a přístupnou, přesto opuštěnou, nádhernou pláž. Voda je neskutečně teplá a průzračně modrá. Povalujem se v půlmetrové hloubce u břehu a nervozně řešíme co je špatně. A jak je to celý divný, že je to tak dobrý a přitom tam nikdo není a že je vlastně hrozně podezřelý, že se nic nesere celej boží den. Po obědě v přilehlém, prázdném (!) warungu s milou obsluhou (!!) kujeme náhradní plán. 

Než abychom utratili průměrnou měsíční mzdu místního zahradníka za jednu noc v hotelu, vyrážíme v podvečer do Ubudu, cca 30km severně vzdálené "Paříže Indonésie".

Byli jsme tam už minulý týden s holkama (z čehož ještě dlužím reportáž) a je to hodně příjemná změna proti Kutě. Sice chybí moře, ale to aspoň eliminuje výskyt surfařů z Aussie ;-)

Provoz je v podvečer na hlavním tahu z Denpasaru na sever dost hustý, ale to nezabrání Ketutovi, aby se na motorce zařadil vedle Ondry a zapředl s ním družnej rozhovor. No, tak přece to chci taky slyšet...tak si tak jedeme 3 vedle sebe, vykládáme, auta troubí, objíždí ze všech stran... Ketut se nechá následovat a ujišťuje nás, že má stejný směr. Následuje jizdá alá rallye sebevraha a místní závodník se trochu předvádí. Aspoň nám cesta příjemně ubíhá. Nakonec nás jako zkušený obchodník (jako každý tady, když vidí dvě pojízdné bílé peněženky na skútrech) svádí kousek z cesty, kde prý vyrábí zaručeně jedinou a tu nejpravější kávu Kopi Luwak. Jo, hovnovou kávu. Ale co, jeho sličná dcerka nám dělá prohlídku po plantáži, prostředí je příjemné a kafe a ochutnávka několika dalších místních nápojů taky..."jóó a támhle je krámek s našim zbožím, platit můžete kartou..". "Maybe tomorrow" je věta, kterou budete na Bali fakt potřebovat, takže pamatovat!

Teď nás čekají dva tři dny obchodníčky nerušené pohody v kulturním centru/pasti na turisty (každý průvodce na netu to nazývá jinak :-)) Každopádně je to místo, kde cheescake je čízkejk, káva je káva a taky tak voní, led je "van handryd % sejf" a jídlo je tu výborný...zasloužený relax po....zaslouženém odpočinku B-)

Co by kdyby?

Mamuška a Peťka včera odjeli a pevně věřím, že si cestování od Bangkoku až po dnešek užily na maximum - tímto je zdravíme do ČR :-) Povalování v Kutě už bylo za poslední dny neúnosné a my máme před sebou ještě skoro měsíc, můžeme dělat cokoli, jet kamkoli nebo nedělat nic. Pro mě je každá dovolená super, ale přecejen pro člověka, který se doma pořád něco snaží tvořit, vymýšlet a snad i dělat, je tohle už prostě moc.

Uháním na skůtru uličkami, abych stihl západ slunce na Kuta Beach, což je tady skoro rituální záležitost. Stovky nebo tisíce lidi sem každý den dorazí, čumí, modlí se, cvičí a možná přijde i kouzelník. Uličkami uháním jak mazák z lavice po posledním zvonění. Už vím, kde číhá zákěřný retardér, který umí pěkně vyhodit ze sedla. Vím kde je potřeba na chvíli zadržet dech a přidat plyn, aby se člověku nenatáhlo, kde naopak zpomalit a pokukovat.

Nechci být a připadat si jako klasickej turista, z Austrálie nejlíp, kterých je tu hromada a poznám je už skoro po čichu.  Co ale chci, je vidět hlouběji a pod pokličku, VNÍMAT. Na to jsem si asi na vnější pohled nevybral příliš okázalou lokalitu, ale ono to půjde, neboj. Můj režim se dneškem změnil z "turista v Indonésii" na "život na Bali" a nastal čas dát tomu řád. Vstávačka v 10 se zdá celkem skandální i mně, ale tady prostě dřív vstát nejde, ať jde člověk spát v kolik chce, v jakým stavu chce. Jestli je to tím vedrem nebo nicneděláním?  Snídaně u bazénu a kafe je taky fér, pak přichází čas na četbu - něco co miluju kam mi paměť sahá, něco na co jsem neměl čas strašně dlouho. Charlese Bukowskeho - Zápisky starého prasáka jsem dnes poctivě dorazil, smíšené pocity z tohohle kousku mi ale určitě ještě na pár dní vydrží. Každej chlap by se s tím chtěl sžít, být takovej, ale když přijde na lámání chleba...aneb jak řekl jeden český velikán (tělem, ne duchem) naší doby: nechci se vás dotknout, dámy a pánové, ale kdo z vás na to má?

Odpoledne kolem třetí, čtvrté ,když se po náročné četbě zchladím v bazénu, příchází čas na práci...áá novinka, chtělo by se říct :-) U nás je tou dobou 8-9 ráno, ideál. Beru si notebook, telefony a ostatní nesmysly, kterýma vládnu svýmu malýmu světu tam u nás a vyrážím do ulic najít tu svoji kancelář pro dnešní den. Kousek od hotelu se mi zalíbil jeden otevřenej, rohovej bar, výhled vskutku luxusní ;-), no dovnitř moc vidět nejde, free wifi, touhle hodinou skoro žádní Aussies...to přesně chci! Musím učinit přítrž pompézním kavárnám ve třetím patře s výhledem na oceán a západ slunce, obsluhou tak sladkou že mě bolí zuby a živou kapelou co hraje na přání.. Jo, na nasrání a pro fejsbuk je to skvělý, ale dnes potřebuju fakt něco udělat. Rozbalil jsem si tady svoje krámy, objednal si sedmičku Bintanga (zjistěte mi někdo, proč jsou tu piva 0,3 a 0,7 litru, nějak na to pořád nemám čas, dík) a začal. No stihl jsem nějaký platby, trochu komunikace s firemním zázemím v ČR, ale když mělo dojít na trochu té kreativity a posun nových věcí kupředu, ukázalo se, že jednu věc jsem opět nevychytal - po druhým nulasedmičkovým Bintangu na lačno, tydnu diety a v tomhle vedru se mi docela roztočila palice, sotva jsem viděl na monitor. Pochopím, že mi tady místo toaleťáku na každým záchodě stříkne do čokooka studenej trysk vody, ale tohle bylo pří míře, kterou pijem doma pro mě nepochopitelná věc. Tak tam tak sedím, chytám skoro kocovinu v 5 odpoledne a raději vyrážím o pár ulic dál nacpat do sebe Babi Kecap. Ještěže drink and drajv hýr no problem. Když mě nechytnou. No co, po třech týdnech nemám sračku, zácpu, krvavý voko, horečku nebo libovolnou kombinaci uvedeného, tak proč to trochu neoslavit, že.

Takže uháním na tu pláž, po jídle a vodě se mi udělalo docela dobře a střízlivím. Rozečítám tady v rozbředle romantickým světle zapadajícího oskara mýho oblíbence Rudolfa Havlíka a jeho Nikdo nechce čekat věčně. Ruda je spíš cestovatel, pracovatel, floutek a sběratel nevšedních zážitků, až potom spisovatel. O to líp se to čte, všechny ty zážitky z Číny, Indie, Srí Lanky nejen o cestování, ale i o výrobě a fabrikách...Bude to znít jako rouhání z pláže na Bali, ale je to přesně ten typ čtení, který tě přenese někam daleko a zasníš se jaký by to bylo kdyby..

Na jeho blog jsem přišel, když byl Ruda hostem v šou Mr.GS a vyprávěl, jaký pocity se v člověku mísí, když si půjčí jeden a půl mega, zadá do Číny výrobu snowboardových bund a dorazí mu celá kolekce s o 10cm kratším levým rukávem. Ruda se v telce musel dost mírnit, ale i tak jsem mezi řádky pochopil, že ten pocit je o trochu horší než srát ostnatej drát. A řešení? Půjčíš si to ještě jednou a odjedeš do Číny ohlídat to sám..a takhle začalo jeho poznávání světa nevšedním způsobem. Jestli to bylo přesně takhle? Nevím. Ale mé šestnácti- nebo osmnáctileté mysli to tenkrát takhle stačilo a stačí mi to takhle i dnes. Co by bylo kdyby... Hltal jsem každej článek a představoval si, že jednou tu Asii, Indonésii či kerého šlaka musím vidět. Vidět jinak než na čtrnáctidenním all inclusive s průvodcem. Že musím co nejdřív vidět ze světa víc, než potuněnýho kadeta 1.4 před barákem nebo co to tenkrát kolem mě frčelo...dřív než mě to semele a rezignuju bez chuti vidět něco extra.

A tak jsem tu, o pár vlastních kolekcí s kratším rukávem zkušenější, než abych byl příliš naivní. A snad pořád mladej na to, než abych byl sentimentální a cítím, že tady zažívám a poznávám něco, co mě hodněkrát denně udiví, zarazí nebo nasere, ale hlavně už nikdy nepustí.

Co by bylo, kdybych tu TV tenkrát nepustil...? :-)

Vzhůru na sever...

...aneb konec zevlení a odpočinku :-)
Od posledního příspěvku uplynulo hodně vody a projeli jsme poměrně velkou část ostrova.  Po naší zastávce a jedné noci v luxusním resortu někde na východním pobřeží Bali přišel čas vrátit se nohama na zem a pokračovat dál na sever.

Hned dopoledne jsme stihli navštívít tradiční Balijskou vesnici s (dle jejich slov) několika sty původními obyvateli a tradičními zvyky. No, když pojedete kolem, tak se tu stavte, u vstupu zaplaťte povinnědobrovolný příspěvek, zapiště se do knihy a vesnici si projděte. Z vyprávění průvodce lze pochytit i hodně zajímavých zvyků původních obyvatel - např. to, že v jejich kalendáři je 15.červen 1935, kdo co ve vesnici dělá, kdo s kým to může dělat a za jakých podmínek. Taky kdo s kým se mohou brát a proč a jak se chlapi mlátěj do krve s kaktusama připevněnýma na předloktí. Tyhle fakta je fajn si vyslechnout, ale pravou atmosféru balijské vesnice s vřelými lidmi z Bali najdete kdekoli jinde v kopcích, mimo dopad turistického ruchu. Tam vás narozdíl od "tradiční bali-vesnice" nezatáhnou do svýho přibytku a nezkouší vám narvat předražené věci domácí výroby. To si v dalších dnech ověřujeme na vlastní kůži a určitě to o současné i minulé podobě ostrova vypovídá něco víc.

Bali narozdíl od cestovatelských zastávek předtím táhnu hodně zpaměti, takže se dnes ještě stíháme vykoupat, vyslunit a najíst na jedné zašité, špatně přístupné a supertajné pláži a posunout se večer do Mekky potapěčů na severovýchodním pobřeží Bali, do Tulambenu. Kousek od pobřeží tady leží potopená válečná loď US Army Liberty a přestože je to určitě větší zážitek pro freedivery, rozhodně stojí za to těch pár desítek metrů od břehu uplavat i kvůli šnorchlingu...Podívat se na ten kolos, na spadené válečné letadýlko, které je  už dost ohlodáno zubem času a a stovky a stovky všlijakých, barevných velkých i malých ryb, které v klídku plavou na dosah...Je to jak na fotkách z katalogu..jak někde z Bali nebo tak ;-)

Ubytko na severu je všeobecně o něco málo dražší než v Kutě, ale daří se nám ubytovat v jedné dírce za přijatelnou cenu. No přežít se to dá, ale s luxusem resortu z včerejší noci to raději ani nezkoušíme srovnávat :-) Ráno vyrážíme na mototrip do kopců a proplítáme se vesničkami, čimdál výš a dál od potápěčských resortů. Výhledy jsou panoramatické, i když krajina je neskutěčně vyprahlá a všude kde pamatuju řeky a potoky přetékající místy přes silnici, všude sucho a prázdno. Je před obdobím děšťů a co jsem slyšel, to minulé se jim taky moc nevydařilo. Jedna zastávka na cestě ale dnes ční nad všechny, a to když se  zastavujeme v česko-balijské ZOO, kde si na nás Čech, zakladatel, majitel a na pohled trochu Robinson udělá chvíli a můžeme vidět některé druhy zvířat, které již byly považovány za vyhynulé nebo které nikdy dřív nebyly odchovány v zajetí. Je fajn vidět, že  náš krajan tu dělá kus dobré a záslužné práce, což v místních podmínkách je asi dost těžké :-) Stránky nadace: http://www.mimpiindonesia.org/projekty.php

Dokončujeme okruh na motorce a po návratu do Tulambenu náhodou na ulici potkávám dalšího Čecha, který tu sice tolik záslužné práce nedělá, ale zato si tady zařídil život jako v ráji a spokojenost z něj jen čiší na všechny strany :-) Mrkli jsme do jeho nového resortu, přijali vřelé přivítání a pohoštění od jeho místní manželky a navečer byl čas posunout se dál po pobřeží.

U nás jsme zvyklí, že v podstatě v každé řiťce se najde nějaký slušný penzionek, kde se dá složit hlava, tady je to ale trochu jinak. Kde není nějaká turistická atrakce nebo centrum, tam se ani nenajíte, protože místní z vesniček kolem pobřeží v hospodách nejí a v hotelech nespí a nikdo jiný tady taky nemá moc důvod zastavit. Nic tu prostě není :-) Takže jsme nucení přespat v prvním větším městě na severu, s neplánovanou večerní zajížďkou cca 20km (což bude v ranním provozu asi hodina :)). Má to ale svá pozitiva, a to že se nechávám ukecat ostatníma, kteří se nechali ukecat místníma a ráno v 6 (!!) se jede na delfíny. Bohužel po třech hodinách upocenýho komárových spánku nejsem v úplné náladě na poslech dvou hodin klepání naftového motoru metr za hlavou a houpání se na vlnách. Těší mě tedy snad jen to, že po předchozím ujištění ukecáváču na břehu jsem si vydobil příslib "doplhins for sure, no see no pay!". Můj výhled na ušetřených pár desítek Kč za osobu a vyslovení pečlivě načasované a připravené věty "Ja vám to říkal!" hatí, když po hodince a něco jeden z džukungářů konečně najde tu vyčůranou polorybu a svolává ostatní :-)) No ok, nakonec to nebylo špatný, delfínů se vyrojili desítky a ochotně jak modelky pózovali a pluli dlouho dlouho spolu se všemi loďkami. Nálada se s přibývající ranní hodinou a blížící se snídaní (na hotelu, ne delfíni) zvedá a máme zážitek opravdu netradični :-) Nakonec si i kdosi všiml (dřív než já), že mám narozky a až do oběda jsem se podělal ani né 3krát (jo, to se táhne už z Kuty). Takže to vypadá na další super den! B-)