Mamuška a Peťka včera odjeli a pevně věřím, že si cestování od Bangkoku až po dnešek užily na maximum - tímto je zdravíme do ČR :-) Povalování v Kutě už bylo za poslední dny neúnosné a my máme před sebou ještě skoro měsíc, můžeme dělat cokoli, jet kamkoli nebo nedělat nic. Pro mě je každá dovolená super, ale přecejen pro člověka, který se doma pořád něco snaží tvořit, vymýšlet a snad i dělat, je tohle už prostě moc.
Uháním na skůtru uličkami, abych stihl západ slunce na Kuta Beach, což je tady skoro rituální záležitost. Stovky nebo tisíce lidi sem každý den dorazí, čumí, modlí se, cvičí a možná přijde i kouzelník. Uličkami uháním jak mazák z lavice po posledním zvonění. Už vím, kde číhá zákěřný retardér, který umí pěkně vyhodit ze sedla. Vím kde je potřeba na chvíli zadržet dech a přidat plyn, aby se člověku nenatáhlo, kde naopak zpomalit a pokukovat.
Nechci být a připadat si jako klasickej turista, z Austrálie nejlíp, kterých je tu hromada a poznám je už skoro po čichu. Co ale chci, je vidět hlouběji a pod pokličku, VNÍMAT. Na to jsem si asi na vnější pohled nevybral příliš okázalou lokalitu, ale ono to půjde, neboj. Můj režim se dneškem změnil z "turista v Indonésii" na "život na Bali" a nastal čas dát tomu řád. Vstávačka v 10 se zdá celkem skandální i mně, ale tady prostě dřív vstát nejde, ať jde člověk spát v kolik chce, v jakým stavu chce. Jestli je to tím vedrem nebo nicneděláním? Snídaně u bazénu a kafe je taky fér, pak přichází čas na četbu - něco co miluju kam mi paměť sahá, něco na co jsem neměl čas strašně dlouho. Charlese Bukowskeho - Zápisky starého prasáka jsem dnes poctivě dorazil, smíšené pocity z tohohle kousku mi ale určitě ještě na pár dní vydrží. Každej chlap by se s tím chtěl sžít, být takovej, ale když přijde na lámání chleba...aneb jak řekl jeden český velikán (tělem, ne duchem) naší doby: nechci se vás dotknout, dámy a pánové, ale kdo z vás na to má?
Odpoledne kolem třetí, čtvrté ,když se po náročné četbě zchladím v bazénu, příchází čas na práci...áá novinka, chtělo by se říct :-) U nás je tou dobou 8-9 ráno, ideál. Beru si notebook, telefony a ostatní nesmysly, kterýma vládnu svýmu malýmu světu tam u nás a vyrážím do ulic najít tu svoji kancelář pro dnešní den. Kousek od hotelu se mi zalíbil jeden otevřenej, rohovej bar, výhled vskutku luxusní ;-), no dovnitř moc vidět nejde, free wifi, touhle hodinou skoro žádní Aussies...to přesně chci! Musím učinit přítrž pompézním kavárnám ve třetím patře s výhledem na oceán a západ slunce, obsluhou tak sladkou že mě bolí zuby a živou kapelou co hraje na přání.. Jo, na nasrání a pro fejsbuk je to skvělý, ale dnes potřebuju fakt něco udělat. Rozbalil jsem si tady svoje krámy, objednal si sedmičku Bintanga (zjistěte mi někdo, proč jsou tu piva 0,3 a 0,7 litru, nějak na to pořád nemám čas, dík) a začal. No stihl jsem nějaký platby, trochu komunikace s firemním zázemím v ČR, ale když mělo dojít na trochu té kreativity a posun nových věcí kupředu, ukázalo se, že jednu věc jsem opět nevychytal - po druhým nulasedmičkovým Bintangu na lačno, tydnu diety a v tomhle vedru se mi docela roztočila palice, sotva jsem viděl na monitor. Pochopím, že mi tady místo toaleťáku na každým záchodě stříkne do čokooka studenej trysk vody, ale tohle bylo pří míře, kterou pijem doma pro mě nepochopitelná věc. Tak tam tak sedím, chytám skoro kocovinu v 5 odpoledne a raději vyrážím o pár ulic dál nacpat do sebe Babi Kecap. Ještěže drink and drajv hýr no problem. Když mě nechytnou. No co, po třech týdnech nemám sračku, zácpu, krvavý voko, horečku nebo libovolnou kombinaci uvedeného, tak proč to trochu neoslavit, že.
Takže uháním na tu pláž, po jídle a vodě se mi udělalo docela dobře a střízlivím. Rozečítám tady v rozbředle romantickým světle zapadajícího oskara mýho oblíbence Rudolfa Havlíka a jeho Nikdo nechce čekat věčně. Ruda je spíš cestovatel, pracovatel, floutek a sběratel nevšedních zážitků, až potom spisovatel. O to líp se to čte, všechny ty zážitky z Číny, Indie, Srí Lanky nejen o cestování, ale i o výrobě a fabrikách...Bude to znít jako rouhání z pláže na Bali, ale je to přesně ten typ čtení, který tě přenese někam daleko a zasníš se jaký by to bylo kdyby..
Na jeho blog jsem přišel, když byl Ruda hostem v šou Mr.GS a vyprávěl, jaký pocity se v člověku mísí, když si půjčí jeden a půl mega, zadá do Číny výrobu snowboardových bund a dorazí mu celá kolekce s o 10cm kratším levým rukávem. Ruda se v telce musel dost mírnit, ale i tak jsem mezi řádky pochopil, že ten pocit je o trochu horší než srát ostnatej drát. A řešení? Půjčíš si to ještě jednou a odjedeš do Číny ohlídat to sám..a takhle začalo jeho poznávání světa nevšedním způsobem. Jestli to bylo přesně takhle? Nevím. Ale mé šestnácti- nebo osmnáctileté mysli to tenkrát takhle stačilo a stačí mi to takhle i dnes. Co by bylo kdyby... Hltal jsem každej článek a představoval si, že jednou tu Asii, Indonésii či kerého šlaka musím vidět. Vidět jinak než na čtrnáctidenním all inclusive s průvodcem. Že musím co nejdřív vidět ze světa víc, než potuněnýho kadeta 1.4 před barákem nebo co to tenkrát kolem mě frčelo...dřív než mě to semele a rezignuju bez chuti vidět něco extra.
A tak jsem tu, o pár vlastních kolekcí s kratším rukávem zkušenější, než abych byl příliš naivní. A snad pořád mladej na to, než abych byl sentimentální a cítím, že tady zažívám a poznávám něco, co mě hodněkrát denně udiví, zarazí nebo nasere, ale hlavně už nikdy nepustí.
Co by bylo, kdybych tu TV tenkrát nepustil...? :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat