Vždycky, když si babička udělala turka a šla zalít skleník, než ji kafe zchládne na přijatelnou uroveň, připlížil jsem se a přišla moje chvíle...lórg se ještě ani neusadil na dně a ja už pomalu upíjel lok, dva, deset. Snažil jsem se tvářit jakože nic, ale zrnka kávy mezi zubama a brutální přival energie mě vždy prozradily. To jsem byl ještě malej Víťa a ta káva byla "legálním" způsobem tak nedosažitelná a vzdálená - a to ji dělalo nejlepší. Zakázané ovoce, znáš to. Dneska si občas zajedu na Bačkovu kávičku na kraj města a to je jiná story, jiný kafe.
Stejně tak jsem si myslel, že nic už nebude tak žhavý a vlhký jako Terezčina první pusa ve školce v malinkáči nebo že hambáč je nejlepší z meka a ne z Cakir's burgru, že moje kolo je nejrychlejší kolo ze všech kol a kam se hrabe nějaká motorka...
Drobnosti všedního dne, na který s nostalgií vzpomínáme jsou sice fajn, ale někdy jsou ty nový věci a zážitky prostě...víc. Změní tě to a nejde to vzít zpět, nejde to zvrátit. A pokud člověk neuvízne ve stereotypním myšlení, pořád se bude vrtět a chtít vědět co je za rohem. Jestli to tam není lepší nebo prostě jen jiný...je to úžasná lidská vlastnost a zároveň trochu prokletí.
Když jsem si minulý rok poprvé sedl do letadla (!) ve svých 25ti letech a poprvé odletěl do Asie, nevěděl jsem jak mě to poznamená. A že mě to poznamená natolik, že se tam během dalšího roku a půl vypravím ještě několikrát a nebudu moct přestat. A že mě bude pálit židle pokaždé, když přijde akční nabídka od pelikána a já si začnu hledat na mapě místa, který jsem na v pátý třídě v zeměpise úplně přeskočil. To protože se zdálo, že se mě netýkají, že jsou nedosažitelná.
Stejně jako už nečíhám na Terezku u skříněk (ono by to stejně dnes už působilo docela blbě) a neusrkávám na tajňačku dadáka, stejně tak pro mě v určitým slova smyslu přestalo existovat Bibione nebo Biograd na Moru jakožto vysněná dovolenková destinace. Nechápej mě špatně, ty místa nejsou o nic horší, ale já už prostě potřebuju vědět co je za rohem téhle zeměKoule.
Takže tohle je ten důvod, proč jste nuceni trpět na fejsbuku semtam nějakou fotku z ráje nebo městské džungle z druhé strany planety, proč píšu tenhle blog, proč to všechno dělám a proč už to nejde zvrátit.
Nedělám to proto, že bych potřeboval ukázat všem, že občas vyškrábu někde korunu na letenku, nebo že voda v bazénu v Asii je lepší než na chalupě. Ani proto, abych si pohonil ego. A jestli blog někoho přiměje aspoň na chvíli se zamyslet a představit si jaký to tam asi je (a ono to často není med..) nebo zvednout prdel a místo týdne all inclusive v Turecku vyrazit zkoumat svět na vlastní pěst a vnitřně tak o něco vyrůst a něco poznat, tak to mě jedině potěší. Víc než to, budu nadšenej. Protože to rozhodnutí není lehký, ale pak už to jde ráz na ráz.
Zkrátka a dobře mezi všema dadákama všech babiček bude dadák od mojí babičky vždycky ten nejlepší. Mezi ostatníma kávama už ale neobstojí a to není špatně. Znamená to jedinou věc - že člověk ušel cestu správným směrem a nezakrněl.
Apropo, proč tenhle výlev? Protože právě začíná naše další měsíc a něco dlouhá cesta, další pátrání po světě tam venku a možná (když nezlenivím jako onehdy na Srí Lance a na podzim v Indonésii), tak i pár blogpostů a fotek. A já doufám, že to bude zase velký, že se zase vrátíme o něco bohatší a o něco méně přizpůsobiví k "normálnímu" životu :-) Selamat tinggal!
Žádné komentáře:
Okomentovat