Tušíme poslední večer v Negombu, protože nás to tu zatím moc nebere, nemáme motorky a jsme celkově tak nějak odříznutí a nesoběstační. Vyrážíme tedy do ulic - no vlastně do ulice na chicken curry a pár pivek. Z jednoho místního baru sledujeme pouličního prodavače s hořícím vozíčkem, kterak tam něco motá a prodává místním. Na otázku "what is it" dostávám 8krát odpověd "nou", takže mě ke koupi přesvědčuje až jeho společník, který se přiřítil a na stejnou otázku odpovídá jednoznačně "yes! 75 rupees". Když yes, tak teda jez...určitě se to ke kuřecímu kari, banana splitu se smrzlinou a čokoládou a pivkům bude skvěle hodit! :-) Kluci jsou vysmátí a spokojení, že jim bílej opičák zvyšuje pozornost a kšeft a my se zase skvěle bavíme nad originálním obalem, do kterého je cizrna (museli jsme si vygooglit cože jsme to vlastně koupili) zabalená:
No, kdybych se prodavače ptal na správné otázky (tedy jestli "on je doktor" nebo "ono je pes") , určitě bych dostal odpověď, kterou bych mohl ohodnotit na výbornou stejně jako jeho učitel angličtiny, který známkoval tenhle obal na zrní :-)
Když se dohrabeme domů, pan domácí ještě nespí a nad lahví malinovice máme poprvé možnost si s ním trochu popovídat. Tenhle pan domácí Hektor, vzhledově postarší sandokan a duší filozof, nás hodně mile překvapuje - na poměry Šrí Lanky spíš šokuje. Přestože celá jeho početná rodina (stejně jako ostatní tady) používá víru jako berličku v životě, sám je ateista. Proč? "Because I couldn't stop asking questions...". Následná debata o jeho životě, který zasvětil filmu než ho přepadla choroba, o rozdílu mezi vírou a náboženstvím, o nesmyslnosti války, která tu proběhla nedávno - to všechno nám dává tušit, že Hektor je prostě trochu někde jinde, než běžní locals, kteří nás chtěj masírovat a vozit na tuktuku. Večer nám tak hodně příjemně utekl.
Raní budíček v 8:30 se odložil asi na půl jedenáctou a Hektor nám sděluje, že bohužel pro nás nemá snídani, protože kuchař jeho hrncárny nedorazil do práce - naposledy ho prý viděli včera večer s lahví piva a od té doby se nehlásí a nebere telefony... Taky známe - jak vidno, na obou polokoulích stejná písnička :-)
Srovnáváme učty a necháváme se tuktukem hodit do Negomba na autobusák, srdečně se loučíme a za 120 rupees na osobu sedáme do expres busu do Colomba..
Busová linka mezi Negombem a Colombem je jaksi dotovaná,takže mezi všemi rozpadajícími se plečkami, ze kterých se valí oblaka černého dýmu a odpadávají plechy, zrovna ten náš je na pohled moderní bus s klimou. Tohle vypadá na poměrně pohodovou cestu....ne, kdepak.Pohoda se nekoná. Už při šílených nájezdech na skupinky lidí v úzké uličce vedoucí od nádraží a jízda brzda plyn při divokém troubení nám dochází, že tohle bude pro silné žaludky. Z města odjiždíme po cestě široké akorát na dvě auta, po obou okrajích tečou řeky lidí, motorek, tuktuků a náš řidič se jim nevyhýbá - on si prostě razí trasu klaksonem a ubere (čti: natvrdo zadupne brzdu ze všech sil) jen tehdy, když se najde někdo podobné ráže. Občas najdu odvahu podívat se přímo dolů na silnici a přísahal, bych že už už slyším náraz tuktuku do boku busu, instinktivně mrkám a...nic, má to ale štěstí ten chlapec...a další. Do Colomba i tak dorážíme s menším zpožděním a autobus se bez rozpaků vrhá do stovek a stovek lidí, projíždíme přímo zalidněnou tržnicí a pomalu ale jistě si razíme cestu... Nesrovnávám s ČR, srovnávám s tím, co jsem viděl kde jinde v Asii a i tak si připadám jako v blbé anekdotě. Kluci z busu, průvodčí a řidič, nám staví v půlce tržnice a ukazují cestu směrem k vlakáči. Vede skrz tržnici a je to fakt cvrkot. Dusno je ubíjející, davy lidí a pachy a vůně všeho se mísí a konečně nasáváme tu správnou atmosféru. Tu, kterou jsme tak nějak podvědomě tušili už když jsme seděli na obloze cestou sem.
Cestou na vlakáč se necháváme vůní jídla zlákat do krámku, který sice napohled zvenku prodává džíny a trika, ale vevnitř je prává, fakt FAKT punková žrádelna pro locals. Usedáme, tváříme se jakože my jsme tu taky doma a snažíme se vypozorovat jak zde funguje (samo)obsluha. Přes skleněnou vitrínu není přes špínu a mastnotu na jídlo skoro vidět, takže prohlížím různé placky ležící na novínách (které už známe od Hektora) a vyptávám se co je co. Bohužel, tady je jazyková bariéra absolutní, a tak mi ten kolík ulamuje kousek placky a strká mi ji před obličej. Tetelí se tak, že bych mu v tu chvíli věřil, že je to kaviár a poslední co vídím, než mi odlomená zeleninová placka zmizí v puse, jsou jeho mohutně rostlé, černočerněčerné nehty...
Ve škole se chyby nepřipouští. Rodiče vám možná vysvětlí, že chybovati je lidské. Ale až život vás naučí, že takto chybovati vám taky může přinést nekonečnou sračku...
Za výborný a vydatný oběd pro čtyři platíme tolik, co jsme zatím platili všude za jednoho a pochodujeme na nádraží. Ještě dnes chceme dorazit na jih do Hikkaduwy. Nádraží přeplněné tisici lidmi a ušklebek Rajeshe za přepážkou rezervační pokladny, když mu na "when want go" odpovídám "today" nám dává tušit, že tohle asi nebude jen tak. Snažíme se taky pochopit, jak může být informace o délce cesty vlakem po pobřeží správná (110km versus 3 hodiny), ale všem kolem se to zdá přirozené.
Snad na 40ti fotkách se nikomu z nás prostě nepodařilo zachytit, jak neskutečně nacvakanej vlak dorazil... Lidi na sedadlech, lidi v uličkách, lidi v předsíňce vagonů, lidi stojící na stupátku vagónu vlající volně ven...a pořád naskakujíc a chytají se další a pořad se vlezou. Tohle jsem viděl na fotkách...ty fotky byli z Indie a pravda, Indie je docela kousek..
Rezignujem a dojídáme se na schodech při čekání na další vlak. Mega porce kuřete s ryží "take away" za 25Kč, opět baleno do novin z minulého týdne, je super. Mezitím s námi zapřádá rozhovor budoucí spolucestující a vysvětluje nám, že další vlak jede za 20 minut, ale že to asi nebude o moc lepší, protože je pátek, je odpoledne a hlavně - v pondělí je sinhálskej novej rok a svátky, takže se všichni hrnou ze špíny Colomba k rodinám...ááha.
Z 20ti minut se nakonec stala hodina a půl, hledáme si svůj vagón druhé třídy a na stojáka nastupujeme. Místa trochu máme, postojíme a jak budou lidi postupně vystupovat, tak si najdeme lepšího fleka...haha! Po půl hodince konečně zastávka, tým nastupujícíh poráží vystupující asi 43:0 a jede se dál. Půl hodina a další zastávka - a opět skórují domácí. Aspoň už vím, že do tohohle vagónu nenastoupí ani noha, není kam. Stojíme jako sloupy, batohy mezi nohama, sžírající vedro. Cítím cizí tučněj pupek na svých zádech, něčí stehno na svým rozkroku...Vrháme po sobě vzájemně pohledy, když nastupují další lidi....Tady krátká reportáž :-)
Po příjezdu do Hikkaduwy je už tma a máme dost, takže se ubytováváme na první noc do prvního pokoje, kam nás tuktukář hodí. Tady si odpočineme a ráno se uvidí. Ulehám a před spánkem ještě pročítám na fejsbuku pár stížností o tom, jak zas český dráhy stojí za hovno a mělo by se s tím něco dělat. Asi zas někdo nedostal chlazenou vodu včas do klimatizovaného kupé ;-))
Žádné komentáře:
Okomentovat